Na škole nás nikdo neučil

biologii kamene, a přesto,

odjakživa mi bylo zřejmé,

že tenké nitky,

sotva viditelné pouhým okem,

natáhly přes hromady sutě

a zatoulaných kusů skal

jakési neznámé bytosti.

Toulal jsem se v lesích jako oni.

Buližník v ruce dovedl hřát

i po západu slunce,

že potom

ocílka a křemen

nebyly platnými pomocníky,

když se spustil noční lijavec,

nečekaný příval vody z nebes,

nic nebránilo tisknout v prstech

starodávné plameny

a vnímat pach zuhelnatělé kůže.

Co bylo tak omamně silného

v maličkých, ohlodaných kouscích,

že požár přetrval?

Domů jsem si odnášel

zvláštní pojítko,

vzpomínku na noční klopýtání.

Strejda, kterého jsem

neměl zrovna v lásce,

vztekle plival

na rozehřátý plát kamen,

já seděl v trenýrkách

a čekal na vhodnou příležitost,

abych mohl vybrat

z kapsy promáčených kalhot

změť kamínků

a někam je schovat.

Domů jsem si odnášel poučení,

že Bohem zapomenuté příběhy

jen tak snadno

nevydávají své hříchy!