Kapky prudce dopadaly na rozpálenou zem, kterou ještě před pár hodinami osvětlovalo Slunce. Teď už byla noc a na nebi nepanovala ohnivá koule, nýbrž majestátné blesky, doplňované ohlušujícím hřmotem.

Opatrně otevřel okno a vyklouzl ven. Brašnu si hodil přes rameno a pokusil se udělat krok, což nebylo až tak snadné vzhledem k tomu, že stál v rozmáčeném záhonu. Následovalo ještě několik pokusů o normální chůzi a pak už se dostal na ulici. Rozhlédl se, a když shledal, že je sám, vydal se vstříc novému životu.

To bylo zhruba před třemi lety.

Nyní, když už byl o pár let starší, nemusel utíkat. Vše, co ho kdysi poutalo k normálnímu životu, bylo mrtvo. Nedá se říct zapomenuto, ale mrtvo. Občas měl pocit, že už ho tu nic nedrží. Samozřejmě existovali lidé, se kterými se vídal, ale ti mu nebyli blízcí. Snad možná dva nebo tři z nich, ale ani ti mu nebyli nijak zvlášť blízko - ne poslední dobou.

Vlastně se poslední dobou cítil sám často. Jen on, papír a neořezaná tužka. Pravda, bylo to trochu smutné spojení, ale co naplat, tak už to prostě bylo. Celé dny proseděl někde v koutě. Jen málokdy se dobrovolně vydával do společnosti lidí. Ne, že by nechtěl, toužil po lidech, ale pouze po těch, kteří by mu alespoň trochu rozuměli, a těch bylo opravdu málo. A tak plynul den za dnem a on si povídal pouze s papírem.
Asi to tak bylo nejlepší. Nikdo mu neměl šanci ublížit, nikdo se mu nedostal pod kůži, a tak to bylo pro obě strany snažší.

Jenže nic netrvá věčně. Nikdo se nedokáže dokonale uzavřít před světem. A tak, malou trhlinou v jeho obraně, vnikla naděje a láska do srdce mladého muže. Snažil se to zapudit... vyhnat ze své mysli, ale nedařilo se. City, které již nikdy neměl poznat, se usídlily v nitru duše. Celé dny prospal, aby nemusel vídat svou lásku, v noci se toulal po městě a přemýšlel, jak být zase jako dřív. Avšak touha, spatřit světlo, postupem času narůstala, bohužel.

Jednoho dne vstal, odhodlán promluvit si s Ní. Šel tam, kde ji dříve potkával, ale nenašel ji. Hledal několik dní, ale marně. Vzdal to. Sbalil si věci a jedné deštivé noci utekl na druhý konec města. Sedl si k řece a proklínal sebe i ji. Zbytečně.

K ránu kolem začali chodit lidé, ale on už tam nebyl. Utekl dál. Snad nejdál, kam mohl. Těžko říct, zda to bylo dobře, zda to bylo řešení, ale vyřešilo to jisté věci. A ta bolest byla nesrovnatelně menší než ta, co denně zažíval s lidmi.

Smrt není řešení, ale leccos vyřeší.