Hvězdář Iam nechal naposledy proklouznout paprsek slunce vizírem astrolábu, který mu visel na štíhlém prstu a podíval se na stupnici. Byl spokojen. Vrátil přístroj k ostatním do skříňky ležící na kamenném ohrazení bašty. Právě proměřil polohu této nevýznamné pevnůstky tak přesně, jak to žádný stratég nikdy neudělal a také ho k tomu nevedly obranné zájmy. Před útokem, který přijde zítra za úsvitu by ho ochránily leda zářící hradby bájného Alternu, města mágů. Ale on si z duše přál se mu vystavit. Zrovna zjistil, že se mu podařilo dosáhnout, byť jen na samém okraji, pásu úplného zatmění, táhnoucího se šikmo napříč mapou světa. Nebylo snadné doplout až sem, moře předčasně zdivočelo a teď se zlostně převalovalo dole pod valy, jako uštvaná bytost, která nemůže usnout. Žádný div, když na něj z nebe zíraly hned dvě zneklidňující oči: jedno široké a jasné a druhé pouhá zlověstná štěrbina, zakřivená ocelová čepel, jakoby hrozivě napřažená na slunce. Zítra předstoupí před něj, velký měsíc Ginain a uvrhne svět hned po úsvitu zpět do temnoty. Už teď stáli se sluncem až příliš blízko sebe a společnými silami zmítali nebohým mořem k hrůze všech plavců. Iam nebyl sám, kdo musel předčasně ukončit svou cestu na této zapomenuté výspě. Asi před hodinou se do zátoky pod pevností uchýlila krásná ”tanečnice” s oblými boky, jaké si pro své zámořské obchody dávají stavět Eglionští kupci. I tak zkušení harcovníci na hřbetech vln to vzdali. Měli dobrý důvod k opatrnosti, vezli vzácný náklad. Z lodi vystoupila žena, která přitáhla i pozornost zaujatého vědce, přestože byla pravým opakem úkazu, na který se tak těšil. Kdyby slunce nebylo odedávna vyhrazeno mužským božstvům, jako měsíce bohyním, mohla být jeho paní. Byla obrovská, převyšovala i mnohé ze statných válečníků z pevnosti, kteří ji přišli uvítat; ramena neměla o moc užší. Nad nimi se tyčila šíje jako ústřední sloup nesoucí tíhu klenby, dost silný aby to ustál a přece vzbuzující dojem lehkosti. Její tvář se podobala erbu rámovanému zlatem kadeří: nos úzký a přísný jako štít lučištníka, ústa ostře vykrojená z chladného purpuru vládců. Oči pak měly barvu mladých tyrkysů, nelítostné, jak rozpálené nebe nad pouští, od jejich jasu vystřelovaly rovné, zlaté paprsky řas. Její hruď se vyznačovala mohutností pancíře s ňadry útočnými co klouny válečných lodí. Pas se pod tou výzbrojí zdál velmi útlý, ale dlouhé paže prozrazovaly nepochybnou sílu. Iam nikdy nespatřil druhou tak oslňující bytost... Nespěchal se jí představit, nechtěl budit dojem učence, který se vlichocuje mocným a hledá bohaté mecenáše. A tahle dáma stála jistě velmi vysoko, možná výš, než to slunce nad obzorem. Zdála se stvořena ze stejné matérie co bohyně. Iam teď měl dost práce s jinou bohyní, pokud tak chtěl nazývat měsíc, jí zasvěcený. Bylo příznačné, že ten chmurný obr, působící divé vlnobití a bouře náležel strašné Ginai, Ničitelce. Jeho droboučký, hbitý, mléčně bílý bratříček, který se teď toulal daleko pod obzorem zas patřil milostivé Anstrei. Ale jeho časté přechody přes slunce nebyly zvláště majestátní podívanou, úplně zanikal v plamenném objetí. To Ginaina zatmění budila bázeň . Iam ve snaze zabránit panice dal předem vytisknout několik krátkých traktátů a nechal je šířit kramáři po celé zemi. Vždyť i tam, kde bude zatmění jen částečné, může vyděsit. Ostatní mistři z university považovali jeho konání za nedůstojnou pošetilost. Prostý lid a nevzdělané rytíře stejně zachvátí mystická hrůza, tvrdili, a kdyby snad ne, možná by to byl důvod k hrůze pro nás. Takové teze slýchal Iam často a nesnášel je jako máloco ve vesmíru. Nenáviděl jak se na Darínské universitě odvažovalo vědění jako lakomcovo zlato: k něčemu smějí přijít i pouzí měšťané, něco je jen pro urozené a něco pouze pro vyvolené z nich. Iam patřil mezi vyvolené a nesl to málem jako vinu. Dokonce zkracoval své jméno, převzaté z dávnověkých spisů a prozrazující jeho přináležitost ke prastaré vzdělanecké kastě. Ale teď ho někdo oslovil jeho plným tvarem : ”Vy jste mistr Iamon, hvězdář?” Ženský hlas mu připomněl zlatou obryni, ale k ní by se nehodil, byl příliš mělký a pronikavý. Otočil se a opravdu spatřil jinou ženu, musela připlout s tamtou na lodi: přísná snědá osoba, zachmuřená jako sám Ginain měsíc. Jestli na zlatovlásce bylo všechno útočné a ostré , na této ženě zas tvrdé a obranné. I ten hlas: byl nahořklý a unavený, ale zvyklý rozkazovat a trvat neoblomně na svém. Iam se jí téměř bezděčně uklonil: ”Jsem kým mne zvete, paní:” Milostivě mu pokývla, ale nepředstavila se. ”Zaslechla jsem vás, jak jste radil našemu kapitánovi, aby nenechával nikoho na palubě přes noc. Že bude ráno zatmění slunce a velký příboj...” ”Říká se mu Ginain,” potvrdil. Trpce se usmála. ”Tam, odkud pocházím, je všechno Ginaino...” Už chápal, proč je tak obezřetná a nenosí právě na štítu své jméno. Jestliže je psanec, jeden z mnoha běženců z ostrova džunglí, z království Ničitelky a jejích krvavých svatyní... ”Kariniana..?” odhadl Iam soustrastně. Sevřela prsty před strohým tmavomodrým živůtkem. ”Ano,” přisvědčila tiše. A pak se usmála, matně, znaveně, ale přitom jaksi rafinovaně, skoro mu to vyrazilo dech. ”Ovšem my oba víme, že tamto,” zabodla bradu do nebe, ”není strašná Ginai , ale jen jakési zhmotnění, obraz ničivého principu, který jí přikládají. Jen mrtvý kámen, který putuje předem určenou drahou...” ”Jinak bychom sotva mohli vypočíst zatmění,” souhlasil Iam. ”Vidím, paní, že jste učená a znalá.” ”Naneštěstí,” přivřela shovívavě oči, ”ne všichni tu sdílíme takový náhled. A proto vás chci požádat, jako jsem požádala důstojníky pevnosti i kapitána, totiž abyste nemluvil o zatmění s mou švagrovou. Snadno ji poznáte,” dodala, ” je dcerou slunce...” Iamnovi rázem došlo co dříve nedomyslel. ”Ta zlatovláska co připlula s vámi je Tangrazejka?” Pohledem ocenila jeho chápavost a zároveň se trochu vysmála zájmu, který bezděčně přiznal. To je tedy záležitost, pomyslel si Iam. Věděl, že severští Tangrazejové odvozují svůj původ od boha světla. A s ním ovšem, i nárok na vládu nad ostatními národy... Naštěstí sem, pod čáru rovnodennosti jejich výboje už dávno nedosahují. Díky bitvě u Alternu, města, jehož zářící stěny vydráždily žárlivé děti světla... Dík alterskému mágu Ishaterovi, který svou mocí ukončil jejich lavinový postup světem... Prý už se nikdy z toho otřesu nevzpamatovali. ”Pro mou švagrovou,” vysvětlovala dáma, ” je slunce štít na paži boha světla Tangura, bránícího svět před temnotou. A Ginain měsíc, to je pro Tangrazeje vyslanec mocí temnoty, válečník oděný ocelí, možná sám Ishater, i když by to nikdy nevyslovili. Co je hrozivějšího, než když přijde vyzvat Tangura za úsvitu, v čas jeho plné vlády? A když ho dokonce na chvíli přemůže...” ”Chápu,” uznal Iam, ”že vaši příbuznou může ten úkaz vyděsit.” ”Ještě nejsme příbuzné,” opravila ho žena náhle a důrazně. ”Ještě nejsme spojeny krví, sňatek se dosud nenaplnil. Totiž,” dodala jemněji, ”svatba mého bratra se odehrála za zvláštních okolností a aby byla platná, potřebuje stvrdit. Z obou stran.” ”A to zatmění by bylo pro nevěstu zlým znamením,” chápal Iam. ”Tím spíše,” dodala dáma, ”že můj bratr má po své matce trošku alterské krve...” ”Takže svatba přímo kosmická,” poznamenal Iam. ”Spojení dětí světla a temnoty, taková vzácnost si jistě zaslouží trochu opatrnosti...” připustil s žertovným nadhledem.”Ale jak chcete nevěstě zabránit, aby ten zlověstný jev uviděla?” ”To už je zařízeno,” prohlásila dáma. ”Dnes večer bude v pevnosti slavnost a mají tu velmi silné víno, ženy mu nejsou zvyklé. Nebude tak zvláštní, jestli má švagrová zítra trochu zaspí, nemyslíte?” Zas ten úsměv, zas ta shovívavá rafinovaná převaha... Iamovi to nebylo milé, jakkoli chápal závažnost jejích důvodů. Neměl rád, když se s kýmkoli, s prostým člověkem nebo severským barbarem, zacházelo jako s dítětem nezralým pro vědění. Vlastně by se tak nemělo zacházet ani s dětmi... ”Jste si jistá, že je to moudré řešení?” zeptal se dámy. ”To ji chcete vždy chránit před pravdou?” Odpověděla útokem. ”Vy byste si troufal vysvětlit jí, že to všechno, den a noc, slunce a hvězdy, to, pro co její předkové hynuli strašnou smrtí u Alternu, jsou jen části a projevy jakéhosi mechanismu?!” ”Nevím, jestli bych se odvážil,” přiznal Iam čestně. ”Nezkoušejte to, prosím!” požádala ho naposledy a odvrátila se. Odcházela podél hrazení bašty a zastavila se u malého dalekohledu, kterým Iam před úsvitem pozoroval nebe. Trochu se nahrbila aby k němu přiložila oko. ”To nedělejte!” Iam skokem překonal vzdálenost mezi nimi a srazil užší část přístroje dolů. ”Ne za dne,” pokračoval. ”Ten dalekohled má v sobě soustavu qesdánských krystalů, kdybyste jím zachytila slunce, mohl by vám vypálit oko!” Narovnala se a zase se tak zvláštně usmála. ”Pravda,” souhlasila, ”pohled do slunce oslepuje.” A Iam v tom prostém potvrzení pocítil hluboký a velmi trpký význam. Původně nehodlal jít na slavnost, už proto aby se nemusel účastnit jejího klamu. Večer však do jemu vyhrazené síňky vpadl mladší důstojník pevnosti, s nímž se Iam trochu spřátelil. ”Slovutný mistře, postrádáme vás! Potřebujem zkušeného astronoma, abychom nepodlehli síle jedné mocné hvězdy...” žertoval. Ale pak se zarazil s náhlým podezřením. ”Snad vám paní Naya ze samé úzkostlivosti nezakázala jít na slavnost?” ”Naya, dcera knížete Tei Šera?” ujišťoval se Iam ohromeně. To s ní tedy mluvil... ”Také nám to neřekla hned,” kýval hlavou mladý důstojník. ”Jenže co se v téhle kamenné kleci utají?” Možná se nechtěla pyšnit, napadlo Iama. Vyprávěly se legendy o rodu Šerovců, úhlavních odpůrců Ginaina kultu v Karinianě. Byli tím vlivnější a nebezpečnější, že měli jakési pokrevní nároky na tamní trůn. Služebníkům Ničitelky se sice postupně zdařilo je vyštvat ze země, ale legendy slibovaly že Teiův syn Peril se jednou vrátí a ukončí vládu strašné Ginai nad ostrovem. Zatím brousí svůj důvtip i meč někde na severských školách... Na severu! Všechno to dávalo smysl. Kde jinde by přišel k té tangrazejské šlechtičně? Snad ji okouzlil příslibem království... Iam netušil jak malou kořistí by byla Perilova vlast zlaté obryni. Prozradil mu to voják: ”Když už se zajímáte o ty nadpozemské jevy, přece si nenecháte ujít setkání s přímým potomkem slunce!” Dramaticky rozpřáhl paže. ”Tyhle hrubé zdi hostí dceru božských králů!” ohlásil nadneseně, ale s jakousi nedobrovolnou bázní. ”Nu ano,” potvrdil užaslým očím hvězdáře, ”ta druhá dáma je tangrazejská princezna Irain.” Irain... To je nejvyšší stupeň slova zářící v severštině, připomnělo Iamovi jeho astronomické vzdělání. Přídomek nedosažitelných nebeských těles... ”Jak bezzemek a psanec Peril získal tak vznešenou nevěstu?” podivil se. ”Je vidět, že jste zahleděn mimo náš svět, mistře,” zasmál se voják, ”když vám unikl tak slavný klep, který dospěl i na tuhle zapomenutou baštu.” Pyšný že může poučit vzdělance se opřel o rám dveří, jimiž chtěl Iama původně odvést. A začal vyprávět: ”Původně ji měl dostat následník neiského trůnu. Za to že poruší spojenectví a pustí tangrazejské vojsko tajně přes své území na Eglionu. To tažení vedla ona, Irain. Byla totiž spoluvládkyní svého nemocného otce, místo malého bratříčka. Král už dlouho stonal, na smrt. Možná to pro něj chtěla rychlé vítězství, bohatý přístav připojený k říši, aby neodešel k předkům s prázdnýma rukama. Málem se jí to povedlo... Jenže u neiského dvora byli lidé kteří nesouhlasili s tou zrádnou úmluvou. Ti vynesli všechno Eglionským a pomohli jim podstrčit Irain jiného prince, aby získali čas. Dost se prý tomu pravému podobal, nebo spíše tomu zušlechtěnému obrázku, co si tak princátka posílají před svatbou... Měl patřičné vystupování, uměl řeč diplomatů - a hlavně to nebyl Neisan, takže ke zradě vlastně nedošlo...” ”Peril Šer se k tomuhle propůjčil?” Z různých pověstí měl Iam o Šerovcích jiné představy. Voják pokrčil rameny.. ”Egliona mu poskytla asyl a teď jí samotné hrozilo nebezpečí. Nevím jak vy, ale já bych Tangrazejům nepřenechal ani svého nepřítele. Je těžký úděl sloužit bohům...” To musel Iam uznat. A přesto ho to téměř děsilo. ”Takže Irain byla do toho svazku vlákána podvodem. Připoutána k muži, který se stal nástrojem její porážky...” A navíc je vzdáleně spřízněn s jinými přemožiteli Tangrazejů, s Altery, domyslel v duchu. Nahlas vydechl: ”Při bozích, vždyť ten svazek musí být pro Irain nepřijatelný, musí to cítit co hrozné pokoření!” ”Jak se to vezme,” usoudil prakticky voják. ”Neměla z něj jenom škodu. Eglioňanům se povedlo ji zajmout a mohla zůstat nadosmrti jejich rukojmím... Ale Peril vzal tu svatbu vážně, i když byla tak říkajíc v zastoupení. Nakonec si ji na Eglionských vyjednal. Možná pochopili, že drží v rukou až moc velkou kartu a tak mu ji přepustili... Peril teď hraje proklatě vysoko, to mi věřte!” tvrdil voják se zasvěceností karbaníka. ”Zrovna prý někde vyjednává, rád bych věděl s kým... Jestli se chce v Karinianě ucházet o trůn, bude manželku potřebovat. Čím vznešenější tím lepší. Ale jak to přijmou Tangrazejové, to bych se nechtěl ptát! Nakonec,” uzavřel voják chytrácky, ”co může takový psanec ztratit?” Co může takový psanec získat! Když se Iam skláněl před bytostí ze zlata, tyrkysu a šarlatu, náhle věděl, že dcera slunce by mohla ukrátit moc temné Ginai, k úlevě lidu Kariniany... Peril pro své plány nepotřeboval jen urozenou nevěstu, potřeboval bohyni. A možná si jednu vydobyl... Stála vprostřed síně, mezi lidmi, kteří všichni věděli o její prohře a nezdála se sebeméně pokořena. Ovládala veškerý prostor kolem sebe, všechny strhávala, skutečně, jako mocná hvězda. ”Vy bádáte ve věcech nebeských, mistře Iamone?” ”Ano, má paní.” ”Není nic důležitějšího,” prohlásila princezna spokojeně. ”Dnes se bojovník temnoty odvážil provokovat pána dne. Co se stane zítra?” Ta přímá otázka Iama zaskočila, cítil v ní záměr. Měsíc viditelný po rozednění, to přeci není nijak výjimečné... Ne, takhle by se neptala, kdyby něco nevěděla! Její oči se mu propalovaly do mysli skrz skloněné čelo. Raději je zvedl a čelil pohledu do slunce. Uprostřed zlatých paprsků panoval nemilosrdný, palčivý tyrkys, ale teprve uvnitř něj, v temnotě, jež umožňovala vidět, nalezl to vědění. A také výzvu určenou osobně jemu: přestaň, alespoň ty, mistře, se mnou jednat jako s barbarskou modlou. Přestaň se přede mnou plazit a lhát mi! Nemohl tu výzvu oslyšet, zneuctil by se před vlastní vírou v právo na vědění. ”Zítra,” pronesl zřetelně, ”se ti dva opět setkají a střetnou se...” ”A pán světla zvítězí,” doplnila ho. ”Jako zvítězil vždy. Jeho zbroj je mocnější... Tak je to dáno.” ”Tak je to dáno,” potvrdil Iam a říkal si: byli jsme to hlupáci, úzkostliví blázni. Mysleli jsme, že tangrazejští barbaři nedovedou vypočíst zatmění když jim tak záleží na nebeských dějích?! Vyhledal tvář Nayy a namísto hněvu v ní spatřil stejnou úlevu. Nad ním se triumfálně vznášel princeznin hlas: ”Jste zváni na turnaj bohů, pánové! Bude vám dopřána čest přihlížet největšímu ze všech zápasů!” Iam odešel ze slavnosti brzy, aby se vyhnul vínu a dalším rozptylujícím dojmům. V časném předranní už vyčkával na své téměř soukromé pozorovatelně na malé baště pevnosti; sledoval tajemný šeře rudavý přísvit nad severovýchodním obzorem, k němuž se vzpínaly vrcholky neklidných vln.. Pak slunce vystoupilo nad mořem nejprve jako špičatý soptící ostrůvek, a po chvíli co široká, prohnutá plachta hořící lodi, už vykousnuté hladovým útokem Ginaina měsíce. Iam mohl ten tvar pozorovat neozbrojeným okem; šikmé paprsky úsvitu lehaly na moře celkem krotce a záři zmírňoval jitřní opar nad obzorem. Kdyby se to stalo za plného dne, byla by ta zatím nevelká rána temnoty přebita slunečním jasem. Září Tangurova štítu... napadlo ho trochu nezbedně. Jeho zbroj je mocnější... vzpomněl si na princeznina slova. A náhle na něj z toho ohnivého zjevu nad mořem přešel mráz... Včera si v samém rozrušení neuvědomil naprosto základní věc. Ovšem, že Tangrazejové očekávají zatmění, ale ne úplné, ne úplné... Horečně se snažil představit si polohu té země. Je trochu stranou pásu stínu, u nich se měsíc slunce sotva dotkne a ucukne, jako by se spálil. Zasvěcení tangrazejští kněží, či snad učenci připravili svůj lid na snadné vítězství boha. V to věří Irain a netuší že nedlouhá plavba po moři může proměnit poměr božských sil... Iam opustil své stanoviště a vyrazil k vnějšímu schodišti bašty. Spěchal podle valů a střílen a přitom neopomněl vnímat sílící, mračnou palčivost všech barev a přízračný svit kamene. Zatmění udělalo ze stěn pevnosti zářící hradby mýtického Alternu... Cestou po nich nepotkal jedinou stráž ani na štítové baště s krásným výhledem nikdo nebyl. Cožpak se všichni opili a spí? Důstojníci možná, prostí vojáci se asi skryli před hroznou tváří Ginai, když tu nebyli jejich velitelé a princezna, před níž by předstírali chrabrost. Kde je Irain? Zaslechl podivný zvuk a vyhlédl za ním přes hrazení bašty. Pak to uviděl. Dole, na konci kamenného mola, vystupujícího do moře, nyní temně tyrkysového, plál oheň. Zvedal se z něj hustý šedý dým a vedle stála Naya, mávala kulatým ocelovým štítem a klikatým mečem, jež zřejmě ukořistila z výzdoby pevnostních síní. Připomínaly kruh úplňku a blesk, výsostné znaky bohyně Ničitelky Ginai... A Naya vřískala hlasem, který zdvíhající se chladný vítr zanášel do pevnosti: ”Přichází! Bohyně přichází! Paní bouří a bázně, paní temnoty... Je tady!” Nic divného že pověrčiví vojáci někam zalezli před tak hrůzyplným čarodějným výjevem! I Iam stanul otřesen, nechápal jak se střízlivá dáma ze včerejška mohla tak změnit. Ona přeci nevěří v božskou podstatu toho měsíce, napadlo ho. Hraje nějakou hru... A vzápětí uviděl i pro koho. Na molo vrazila majestátním krokem princezna Irain, plášť za ní v temném vanu vlál jako křídla. Musela zastavit to zlé zaklínání, protože Tangur proti všem očekáváním podléhal a stále větší díl jeho štítu mizel v chřtánu temnoty ať už byla ženského či mužského rodu. ”Přestaň ty prokletá!” křičela Irain na Nayu. ”Ty jsi prokletá!” odvětila Naya. ”Všechno je to tvá vina!” Pozvedla ruce k pozatmělému slunci. ”Provdali tě za nepřítele, za dítě temnoty a tys přijala. Zradila jsi svého boha, aby ses dostala ze zajetí... Naprav to, jestli můžeš, třeba je ještě čas... Zřekni se Perila!” Namířila proti princezně čepel jako blesk: ”Přísahej!” ”Ne!” vzepřela se Tangrazejka. ”Vím co chceš, abych se ze strachu vzdala jediného vítězství v tom ztraceném tažení: že jsem přemohla svého přemožitele. Tvého bratra... to tě mrzí! Doufáš marně, nezaleknu se jednoho Altera, když on se nebál hněvu mé říše. Nevěřím, že pomohu Tangurovi zbabělostí!” křičela k nebi jako by doufala v odpověď. ”Jsi horší než zbabělá, jsi mstivá!” vinila ji Naya. ”Chceš hnát Perila do zkázy, do války s Ginai a jejími vrahy! Aby zahynul v úsilí vydobýt ti trůn... Nebýt tebe, mohl zůstat v pokoji v Eglioně. To je tedy odveta, hodná dcery bohů!” A pak, v té strašné chvíli pod téměř temným sluncem, se princezna zasmála jasným bolestným smíchem. ”Myslíš sestřičko, že neznám jinou cestu k triumfu? Nechtěla jsem, aby Peril bojoval za mne, chtěla jsem bojovat za Perila. Ještě mám své jméno, své jmění a muže, jež jsou mi věrni. Mohl je mít... Až bychom vysvobodili Karinianu z moci Ginai, svět by znovu uvěřil, že Tangrazejové jsou rytíři světla!” Irain zaklonila hlavu a vztáhla ruku k srpku světla mizícímu pod okrajem temného kotouče: ”Tangure, vytrvej! Nedala jsem ti Eglionu s jejím bohatstvím, ale ještě ti mohu dát čest. Alespoň střep té úcty ztracené u Alternu... Počkej!” I hvězdář Iam, který už málem zapomněl zkoumat vytoužený jev, teď zíral k nebi na poslední paprsky, drobná slunce na vnějším kruhu měsíce Ginaina. Chladný van od moře zesílil... Ginain příboj! Iam se naklonil přes hrazení bašty. ”Paní!” křičel na ženy dole, snad na obě, snad na jednu víc: ”Musíte pryč! Přijde vlna...” Irain nebyla poučena o Ginaině příboji. Překvapeně se ohlédla k pevnosti, k Iamovi nahoře na baště a pak se podívala na moře. A strnula před stěnou tmy sahající od hladiny až k nebesům, zjevením nejhlubší hrůzy všech Tangrazejů, hrnoucím se ke břehu rychlostí ptačího letu. Ale skutečné nebezpečí se skrývalo až za ním... ”Irain!” řval Iam zběsile. ”Ta tma vás nezahubí, ale voda!” Zázrak že pochopila. Vykročila k Naye, která stála nehnutě zády k moři. Ona se neohlížela, věděla, co se žene, proto vlákala Irain na molo. Byl to asi její nouzový plán, kdyby princezna odmítla vzdát se Perila... ”Odpusť, Irain!” vykřikla rezignovaně a pustila ze svých rukou Ginainy zbraně. Zjevně ani nepomyslela na záchranu. Princezna ji beze slova popadla za paži a vlekla ji mimo její vůli po molu k pevnině. Právě vběhly za první linii skalisek, z nichž vyrůstala pevnost, když vlna dorazila. Dosáhla k nim už rozbitá a oslabená, ale stejně je strhla, podrazila jim nohy, vtáhla je do kotle pěny, který druhá vlna uzavřela... Nad tím vším na zčernalém nebi visel jak temná zřítelnice soudcova vítězný Ginain měsíc, přemožené ale nepodrobené světlo se zpod něj dralo v divokých výtryscích aury co bezpočet zápasících rukou. A jako jeho odraz na moři bily do temna vln dlouhé bílé paže princezny Irain... Hvězdář Iam stál bez dechu na bezpečné výspě mezi dvěma bitvami kosmických sil, náhle zoufale zbytečný a prázdný se svým osvíceným odstupem vědce. Pak se první paprsky slunce prodraly z uvěznění a zasáhly zemi, popálily Iamovi oči. Trochu omámeně shlédl dolů a za jednou ze skal nad klesajícím příbojem nalezl propletená těla dívek. Irain stále pevně svírala Nayu v objetí zkrvavených paží. Iam pocítil studené sevření v hrudi , uvědomil si, jak moc je ztraceno jestli jsou obě mrtvé: Perilovo království, Irainin zápas, vysvobození pro Karinianu a nová čest pro Tangrazeje... A nad všechno ostatní pak naděje, první krok k usmíření mezi dětmi boha světla a rodem alternských mágů... Tangur se zatím uvolňoval z pout, vylil proud zlata na svou bezvládnou spolubojovnici a Irain zvedla hlavu. A jemně zburcovala družku, již chránila svým tělem, tu zatrpklou, nedůvěřivou bytost, která ji s takovou nadřazeností vystavila hrůze a smrti. ”Vstaň, sestřičko, světlo se vrací. Je to za námi. Zvítězili jsme...” Hvězdář Iam shlížel ze své bašty na svět a tiše užasl, k jaké pošetilosti může pokoušet převaha vědění, a kolik moudrosti lze nalézt v mysli nevědomých barbarů. Bylo to zjištění oslnivé, neprozřetelné a nebezpečné jako pohled do slunce. | 
4
PaJaS 
Mori 