Vaše díla  Vaše sbírky  Avíza  Názory  Vámi hodnocená díla  Vaše názory  Historie  Oblíbení autoři  Vaše stránka 

Dílo #38779
Autor:Monty
Druh: Tvorba
Kategorie:Jiné
Zóna:Jasoň
Datum publikace:24.04.2007 19:59
Počet návštěv:4961
Počet názorů:24
Hodnocení:25 3

Prolog
I'm coming up on infrared, there is no running that can hide you,
Coz I can see in the dark.
I'm coming up on infrared, forget your running, I will find you.

Placebo, Infra-Red
24. 4. 2007
Babička ležela za skleněnou stěnou v rakvi. Trochu jako Sněhurka. Jenomže žádnej princ, kterej by ji polibkem probudil k životu, nebyl na seznamu pozvanejch smutečních hostí. A i kdyby byl. Musel by to sklo rozbít. Chtěla jsem dát babičce pusu na čelo a měla jsem taky smůlu.
Sepnutý ruce omotaný růžencem měla samou modřinu, hnědo-modro-fialový, a myslím, že to tak strašně bolelo mojí mámu, která začala okamžitě brečet a ať jsem jí tiskla a objímala sebevíc, nedokázala přestat. Ty ruce byly ještě plný utrpení, který babička během posledních čtrnácti dnů prožívala. Ťukalo zevnitř na sklo, proto tam asi taky bylo. Anebo možná proto, že ten balzamovací neřád moc smrdí. Nevím. A asi to ani nechci vědět.
Ve středu ráno jsem Pánaboha poprosila, aby si ji k sobě vzal a už to zbytečně neprodlužoval. Toho samýho, od kterýho jsem před patnácti lety chtěla, aby babičku zachránil, že jí dám pět, deset let svýho života, jen ať mi jí nebere. Jenže babičce bylo teď osmdesát, od listopadu ležela, dělala pod sebe, byla víc mimo mísu než v realitě - asi podle toho, jaký jí zrovna cpali léky, a život ji bolel, hrozně moc.
Odpoledne volal bratranec, že nemůže sehnat mámu, že mu volali z Počátek, kde ležela na LDN. Její stav se zhoršil. Hodně zhoršil. A mně se v tu chvíli ulevilo, protože jsem věděla, že jí brzo bude dobře, že to všechno skončí. To pouto mezi ní a mnou se uvolňovalo týdny a měsíce. Propouštěla mě, protože už mě nepotřebovala, už nepatřila tomuhle světu a brát mne s sebou zřejmě ještě nechtěla. Asi mám ještě nějaký roky, když odečtu těch patnáct, co jsem jí dala.
Nelituju toho. Měla jsem se patnáct let kam vracet, měla jsem "jakž-takž" domov, místo, kde mě někdo měl rád a těšil se, až zavolám, napíšu nebo rovnou přijedu a ani nebudu muset vozit diabetickou čokoládu a norskýho lososa.
Vybrala jsem babičce rakev, muziku na obřad a básničku na parte. Matka pořád vnucovala nějaký stupidní veršovánky o utichlým srdci matčině, jenže to nešlo, protože my měly spolu s babičkou jedno takový tajemství, takový pouto, možná nepochopitelný navenek. Bylo mi asi šestnáct a měla takovej středně závažnej záchvat sebepoškozování, zamkla jsem se v obýváku, babička na mě bušila a prosila, a já otevřela až za bůhvíkdy, s krvavejma prstama jsem si zapálila cigáro a babička si sedla proti mě ke stolu a řekla, úplně nečekaně a absurdně:
"Janičko, víš jak to řekl ten básník Wolker... Až umřu, nic se na světě nestane a nezmění..."
Vůbec jsem netušila, že babička se svojí vesnickou dvoutřídkou zná nějakýho Wolkera. Od tý chvíle jsem ji milovala snad ještě víc než předtím, i když se vlastně NIC nestalo. Ale my věděly, že jo.
Toho Wolkera na parte nakonec měla. Přes to, co já chci, nejede vlak.
Chtěla jsem od Pánaboha, aby babička neumřela doma, aby jí nenašla máma; a aby to nebylo náhlý, abychom na to byli připravený předem a byla nějakej čas v nemocnici, než se to stane. To jsem si přála, když jsem od ní po škole odcházela. Před patnácti lety. Splnil mi to, všechno. I to finále. Babičku si k sobě vzal v pátek. Osmačtyřicet hodin a šlus.
Nikdy mu za to nepřestanu bejt vděčná.
Když mi to máma zavolala, nebrečela jsem. Nebrečela jsem, když jsem jí druhej den vybírala rakev, ani když jsem viděla ty bolestivý ruce a obličej vytesanej do smrti. Vyklopila jsem ze sebe i ten krátkej smuteční proslov a nebrečela jsem.
Když mě Bugsy držel v náručí, děsně pevně, tak jako ještě nikdy nikdo, až jsem měla pocit, že se nikdy nebudeme schopný oddělit, držel mě a šeptal mi do ucha "holčičko moje, drž se, to bude dobrý", tak jsem popotáhla nosem a on myslel, že brečím; udělal takový to pššš, jako se dělá malejm dětem, jenže já nebrečela. Zalykala jsem se štěstím, že tohle vůbec mám, že mi babička, když už cejtila, že tu nebude dlouho, poslala Bugsyho z pekla a sama odešla do nebe smířená a klidná, jak je o mě hezky postaráno.
Nebudu jí to brát, nevěděla o tom.
Ani já bych o tom radši už nevěděla...
Epilog


...vzpomínky mé dávné, spěšné jako ptáci
pějte svoji píseň tiše při mé práci
dopějem ji spolu, potom odletíme;
ptáci, ti se vrátí... My se nevrátíme...

A. D.

* 4. 10. 1926
+ 20. 4. 2007

Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'Monty', 25.04.2007 07:27.

Názory čtenářů
24.04.2007 21:54
Emily
25.04.2007 04:44
blondýna
*
25.04.2007 04:57
vittorijo
25.04.2007 09:23
Aglája
ani to nemůžu komentovat...můj děda má srdce a plíce tak v pořádku, že bude nehybně "dělat pod sebe" ještě dalších deset let...:o(((
25.04.2007 09:40
Monty
Aglája napsal(a):
ani to nemůžu komentovat...můj děda má srdce a plíce tak v pořádku, že bude nehybně "dělat pod sebe" ještě dalších deset let...:o(((
Babička měla taky silný srdce. Báli jsme se přesně toho samýho. Nakonec umřela na sepsi z proleženin. :o(
25.04.2007 11:20
Simča
Je to už více, než dvacet let, co mi umřela moje babička. Babička, která se o mne starala, když jsem byla malinká, babička, která nám denně vařila po celé moje dětství, babička, která byla obětavost sama... Dodnes se stydím za to, že jsem si přála, aby zemřela. Přála jsem si to proto, že ona si to přála. A přesto si to vyčítám.
Měla úplně čilý a vědoucí mozek v úplně nefunkčním a nehybným těle. Několik let jsme ji nosili, krmili a myli ji. A ona se trápila, že je nám na obtíž. Bála se nemocnice. Byla z generace (*1903), která chodila do nemocnice jen umírat. K dalším mým "duchům" patří to, že když jí začalo selhávat srdíčko a lékař nařídil odvoz do nemocnice, nezabránila jsem tomu. Měla jsem prosadit, aby ji v klidu nechla zemřít doma. Tak, jak to ona chtěla...
Dědeček měl 86 let. jeden den přišel do kuchyně a povídal mýmu tátovi: "Ivane, zítra pojedeme na chatu, ta stará třešeň se už musí pokácet. Ty ji sundáš a já ti pomůžu rozřezat ji na špalky a o víkendu ji rozštípeme." A s tím odešel spát. Navždy. Ráno už nebyl mezi námi.
Chci od Pánaboha v podstatě jen jednu věc - aby moji rodiče (kteří jsou mimochodem starší, než tvoje babička, Monty) umřeli doma a aby to bylo náhlý. Já vím, že my na to nebudeme připravený - a dá se na to vůbec připravit? - ale pro ně, pro ně to bude snažší. Doufám že i mně Bůh toto přání vyplní...
25.04.2007 11:33
johanna
je to silný vyprávění, přitom civilní...
moje babička věděla že umře a já věděla, že se rozhodla umřít... tak jsme si to vyříkaly a já už potom jenom čekala kdy to přijde... vždycky v pátek cestou z intru jsem se za ní v nemocnici stavovala, až mi jednou zavolali ať už nejezdím, že umřela... nebrečela jsem, měly jsme to přece vyřízený...
25.04.2007 11:55
Aglája
johanna napsal(a):
je to silný vyprávění, přitom civilní...
moje babička věděla že umře a já věděla, že se rozhodla umřít... tak jsme si to vyříkaly a já už potom jenom čekala kdy to přijde... vždycky v pátek cestou z intru jsem se za ní v nemocnici stavovala, až mi jednou zavolali ať už nejezdím, že umřela... nebrečela jsem, měly jsme to přece vyřízený...
Já jsem s mou nevyřídila nic. Byla vzhledem ke svému věku Ok a já odjela na služebku. Když jsem za tři dny přijela už jsem s ní nevyřídila nic. Tak aspoň občas za ní chodím pokecat na hrob...
25.04.2007 12:17
Monty
Simča napsal(a):

Chci od Pánaboha v podstatě jen jednu věc - aby moji rodiče (kteří jsou mimochodem starší, než tvoje babička, Monty) umřeli doma a aby to bylo náhlý. Já vím, že my na to nebudeme připravený - a dá se na to vůbec připravit? - ale pro ně, pro ně to bude snažší. Doufám že i mně Bůh toto přání vyplní...
Měla jsem důvod k tomu, že jsem to chtěla takhle. Jednak babička se bála umřít doma - ona se v nemocnici cítila líp. Jako že je o ní postaráno. a nebyla tam sama. A taky, kdyby jí měla najít máma mrtvou, tak by to blbě rozchodila. Včera když ji viděla v rakvi, tak jsem myslela, že se složí a práskne sebou na zem. Kdyby ji měla najít, tak podle mně skončí v blázinci. Ona tyhle věci prostě takhle má...
25.04.2007 16:26
Mori
25.04.2007 22:31
Simča
Já vím, já jsem to nepsala abych kritizovala tvoje přání - mne jen při čtení překvapilo, že to každý může mít nastaven až tolik jinak... U tebe je to jiný i pro to, ty jsi se snažila "chránit" mamku, já takto nemusím brát ohled na další lidi..., se sourozenci jsme na jedný lodi - přejeme rodišům, aby mohli do poslední chvíle žít naplno.
Vím, že to nemáš teď (a vlastně nejen teď) jednoduchý a tak ti držím palce. Ahoj, Simča
26.04.2007 14:24
sokrates
+++
26.04.2007 19:05
Yfča
        
30.04.2007 22:06
Haber
***
02.05.2007 23:13
josefk
06.05.2007 21:19
Lena
napsaný je to báječně, civilně, lidsky a silně, jak napsala johanna. bere to za to nejlepší, co je někde vevnitř v člověku. upřímnou soustrast a přeju, ať tě pánbůh takhle poslouchá i v dalších letech.
09.05.2007 17:58
Burlev
        
10.05.2007 07:32
Janina Magali
Vidím, že nejsem sama, kdo si přál smrt své babičy...
Dík za to poznání - už se necítím tak provinile..
11.05.2007 12:24
Prototyp
11.09.2008 19:09
engelmar
[ << ] [ < ]

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)