zapomínat na bolest
je přímou cestou k ní...

                 L.J.ASH

věnováno*

odchází

ve zdech díry

rudé stopy běsnění

a v prachu rozpadlých pout

vyhaslé železné hvězdy

na obloze tmí se...

v každé jasné noci

zmizí další

pokřivené stíny ve dveřích

berou za kliku vah

na stranách stojí odvaha a strach

oni lámou obojí…

měsíce přetaveny v ostré hrany

podtí stébla rostoucí vzhůru

a nůše odnesou je…

nádech s větrem míří na východ

tak jak jiskří dvě ocelové hlavy

poslední dotyk dvou hladkých stěn…

něco mezi pohlazením od mámy a drcením vlašských ořechů

putují na hladinách bez jader

vprostřed plamen

odhodlání

a ve stěnách díry

do nichž vkládáme své dlaně

jako odpuštění

neboť

rudá už není jen krev