se psanim teprve zacinam a toto je můj první mini-příběh

Zvuk blesků se odrážel mezi kapkami deště. Na jedné straně pomalý rytmus skřetích bubnů a na té druhé strach, napjetí a  nervozita mezi lukostřelci z králem Stevem v čele.

„Nemůžu se dočkat až ty potvory lehnou k zemi pod mým mečem!“

„Pane..“ zeptá se vojín zprava.

„hmm ?? copak ??“ Stevovy pomalá slova odpoví.

„Věděl jsem že jich bude víc, ale tenhle počet jsem nečekal…“ se znatelnou stopou strachu řekne vojín.

„Myslíš že já to čekal ?? Ne !! Ale když už jsou tady, tak jim dáme co proto !! Ne ?!!“ vztekle řekne král.

„Tak… a už to začíná..“

Šedý vrásčitý skřet vystoupí na štít podepřený třemi dalšími skřety v přední linii. Stařec zvedne sekeru nad hlavu a s mohutným křikem dá povel k útoku. Bubny skřetů náhle zrychlí svou melodii s bojovým pokřikem.

„Připravit !! Všichni na svá místa !! Zapálit šípy !!“

Jakmile tohle král dořekl, tak se světla od hořících hrotů šípů množila po celé délce hradeb.

„Zamířit !! Pozor !! PáááL !!!!!!!!!“

Hořící šípy na rozbouřeném nebi vrhly světlo nad skřety. To množství šípů způsobil krátký okamžik sucha před deštěm.

„A máte to vy svině !!“ Zařval opovrženě Stev jakmile uslyšel první výkřiky bolesti, který vycházel z úst skřetů.

„Připravit druhá linie !! Zamířit !! a PáááL !!“

Tentokrát bez oslňujících plamenů, s účinností stejnou. Tisíce skřetů lehla a dalších sto tisíce

Se valila jako šedá vlna kupředu přes kopce k hradbám hradu.

„Samostatná palba !!!!“ rozkázal náčelník lukostřelců, jakmile byli skřeti pod hradbami.

Skřeti vysunuli žebříky na hradby a šplhali nahoru. Po nějakém čase kdy se dostali první skřeti přes hradby otevřela se brána.

„ÚÚÚTÓÓÓÓK !!!“

„Bijte je bastardky !!“

Dusot podkov koní se nesla přes otevřenou bránu rovnou ke skřetům…

Meč, kopí, šíp proti krvavým sekerám zkázy, v rukou netaktických tupců.

Pravidlo života je smrt, bolest před ní znamená hřích…

„Kam jdeš?“ zeptá se elf, otec své dcery Luny.

„Na lov, otče.“ Odpoví Luna nasedající na svého koně.

„no dobře.. ale vrať se do setmění“ odpoví otec.

„neboj se tatínku, za chvíli jsem zpátky.“

Za chvíli se Luna ocitne na severním okraji lesa do kterého vjede se svým koněm.Uhání lesem až se zastaví.Její bystré oči uvidí kořist. Jelen. Jemně pomalým pohybem vytáhne jeden šíp z lounu který má na zádech. Napne luk, pozvedne hlavu a zamíří. Ale ne. Než luna pustila šíp napnutý o strunu luku, jelen hbitě utekl do lesa. Luna na nic nečekal, jen tiše řekla „možná ho ještě dohoníme..“ a jemným stisknutím nohou k sobě dala povel jízdy směrem kam jelen utekl.

„Kde mohl ten utéct ??“ pomyslila si Luna po dlouhém hledání.

„možná tudy.“ Dala povel jízda doleva.

Zanedlouho kůň vyběhne z okraje lesa. Udivená luna seskočí z koně a začne zírat.

Oči vydící bojiště po ohromné válce se orosí slzy. Kopí zaražené v zemi nebo v mrtvých těl skřetů. Dohořívající oheň a doutnající ztuhlá půda zaschlou krví.

„Už vím proč jsem nemohla včera vyjít na projížďku.“  Luna se přitiskla ke svému koni.

„Zde zemřeli lidé…“ Luna na pokraji breku…

„Lidé umírali !!! a my jsme jim nepomohly !!“ brečící Luna na kolenou.

„snad kvůli prohrané bitvě ?? kdo měl strach že musel porušit smlouvu s lidma ??!! Vždyť oni nám taky znatelně pomohly !! Co jsme to za rasu ksakru ??!!“

Luniny Slzy padající na zem rozmočili prolitou krev od padlích bojovníků.

„A mezi nimi byl určitě i Sten !!!!“