Umíte křičet?

Jsme jenom atrakce.

Pouťový hejblátka napíchnutý na střelnici života
vedle prsatý Sandry, žvejkačky se samolepkou
- zbytečností, chlácholení fragmentů dětských duší
a křičíme: "No tak už mě sejmi!
Ať se rozprsknu z obalu iluzí a stanu se výhrou,
potřebou, závažím..."

---

Na řetízáku vlála - panenka rovnátková,
pod nohama barevný lidský šmouhy a křičela:
"Jéštěéé aspoň jednou dokola!"
/než se jí zase udělá blbě z nich/

- maňásků vycpaných skelnou vatou v hlavní roli nepohádek
pro oči dětí nenáviděných sousedů
zírajících do tmy nedělních obědů
skrze mříže panelových skanzenů

pramáti v kroji z Prioru řeže ušmudlánka
nasliněnym kapesníkem:
"Tak co, umíš křičet?"

Učíme se nenuceným hovorům o svíčkových
v nekonečných frontách na zítra
- závist ti civí na záda

Jsme hybatelé klíčů od chrámů Svědků Jehovových
postavených na periférii do třiceti dnů
- prosperita realitek

A kdy to všechno začalo?

Když vás taky jenom zaměstnanec plácnul
po zadku od mámy upatlaný:
"Tak co, umíš křičet?"