Dílo #3787 |
Autor: | hajka |
Datum publikace: | 27.02.2004 21:39 |
Počet návštěv: | 734 |
Počet názorů: | 9 |
Hodnocení: | 5 |
Patří do sbírky: | Miniaturky |
Prolog |
|
Omyly |
Sladká šestnáctka. Tehdy mně délka vlasů přišla jako nejdůležitější věc na světě. Pusa pod rozkvetlým stromem – to se musí, je květen. Půlnoční tanec na kolejích. Andělé pláčou…
Pozdní příchody a scény rodičů. A mně je to krásně fuk. Smích a slzy. “Vždyť je to frajer.” Nevím, na mně jsi byl vždycky hodný a to mi stačí.
První nevěra. Zklamané sny a svět rozbitý na tisíc kousků. “Já jsem ti to říkala.” Blablabla…
Když ti umírá naděje, nic nepomáhá. Už s tebou nechci mluvit, nechci slyšet tvé lži. Sbohem – poprvé.
Zapomnění. Čerstvých osmnáct. Snažím se zapomenout. Jsi hodný a milý. Až moc. Přesto to chci zkusit. Nový začátek, jenom obsazení se mění. Nemám ráda, když se říká: “Máš pravdu, miláčku.” Zkouším, kam až smím zajít. Dovolíš mi příliš a já si připadám stále více spoutaná tvou nerozhodností. Cukám se a ty mi dáváš čas.
Večerní zábava. Zase ho potkávám. Dojem, že už je to za mnou, je pouhý omyl. Lítám v tom. Říkám ti sbohem a ty mě poprvé seřveš. ”Jseš děvka!” Možná máš pravdu a tak promiň.
Jeden večer s tebou. Sčítání proher a omylů. Neodsuzuješ, nekomentuješ, jenom chápeš. Nikdy jsem tě nepřestala mít ráda. Kolotoč se zase roztáčí.
Opomněl jsi mi sdělit, že už jednu přítelkyni máš. No, nevadí. Chvilku. Pak mi z toho bolí hlava. A já definitivně končím. Už podruhé.
Zase jedna zábava. Roztomilý blonďáček. Hodný, milý. Noční jízda Prahou, ráno ve tvé garsonce. Mám tě rád, zavoláš? Radši zavolej ty. Druhý den vystřízlivím a utíkám. Telefon nezvedám, vymlouvám se, zasklívám. Nemám odvahu ti říct, že jsem jenom chtěla zapomenout. Pouťová zábava a moje omlouvám se. Lepším se, tentokrát je to bez výčitek a beze scén.
Zase se potkáváme. Mám z toho radost. Cítím, že tě zajímá ta holka, která se ze mě stala. Fascinuje tě. Zkoušíme to znova. V práci si buduješ kariéru, máme spoustu plánů. Malé slůně pod stromečkem, milování na horách. Učíš mě lyžovat. Smích a slzy.
Práce je přednější a já nikdy neuměla být ta druhá. Sbohem – potřetí.
Celonoční diskuze. Hodinové telefonáty. Smutek z loučení a ujištění, že my dva dálku zvládneme. Ahoj na konci hovoru a dohadování, kdo má zavěsit první. Má spolubydlící šílí. Směju se a ty mi rozumíš.
Sestru odvezli do nemocnice – cukrovka. Hroutí se jistoty a já ti brečím do telefonu. “Tak rád bych tě objal.” Nezvládám, topím se. Duše se mi láme. Ale ty chceš upřímnost ve všem. Nakonec i ty pochybuješ. A já ti věřím – víc než svým pocitům. “Jseš náladová, máš hroznou povahu, nikdo s tebou nevydrží…” A já ti věřím úplně všechno, co řekneš. Vedle tvé dokonalosti – mé nedostatky, tvá neposkvrněná minulost – mé hříchy, tvůj rozum – mé emoce. Končíš, už na to nemáš, neřešíš to. I to ti velice ráda věřím. Ještě rada na rozloučenou: “Najdi si psychiatra nebo si podej inzerát.”
Beru telefon a vytáčím tvé číslo, snad se nezměnilo. Stále každý sám, teď už osamělí. “Nepracuj tolik, dojedeš na to.” Už se stalo. Soukromý život neexistuje. Sobotní telefonáty. Carolans k narozeninám.
Počtvrté vstupuji do téže řeky, snad už umím plavat. |
|
Počet úprav: 5, naposledy upravil(a) 'hajka', 02.03.2004 19:03.
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|