Na všechno se dá zvyknout. Ségra se vdala špatně, ale už si po těch létech ani nestěžuje. Nakonec je na tom možná líp než já, která jsem se nevdala vůbec. Chodila jsem s jedním klukem snad pět let, ale potom se ta láska, dalo-li se to tak nazývat, zase rozplynula. Rozešli jsme se tak nějak klidně, jako dva známí, kteří se možná uvidí zítra, možná za rok, a taky možná už vůbec nikdy, ale netrápí je to. Vojta. Ani jsem kvůli tomu nebrečela. Snad je lepší být sama než s někým takovým, jako má ségra. Nikdo neumí předem odhadnout, jak toho druhého čas změní. Lze se jen rok po roku ohlédnout a srovnávat, ale dopředu nevěřit nikomu. Tím jediným jsem si v tomhle okamžiku úplně jistá. Jsem si taky jistá, že mě to nemrzí? Kdo tohle může posoudit?

Jsme každá jiná. Odmalička jsme byly. Jsem o dost starší, takže jako holky jsme si spolu moc nehrály. Já už koukala po parádě a snad tenkrát ještě trochu i po klukách, když si ona teprve začala hrát s panenkami. A pak se najednou vdala a měla děti, a jako by tím můj věk předhonila. Míjely jsme se v čase, a tak nám na hraní žádný nezbyl.

Ségra byla moc hezká. Vlastně pořád je. Dodnes z té krásy nestačila vyrůst. Jen se nějak uzavřela, takže už to tolik netahá za oči. Jestli to nebude tím, že ten její nechce, aby se někomu líbila. Nejraději by si ji zabalil do pytle, jaký oblékají Arabky. Kdybyste viděli, jaký jí vybral kabát... Smířila se s tím. Takhle se nechat omezovat! - to bych já nemohla. Takže není co, kdyby někomu připadalo, že jí závidím.

Ani tenkrát nebyl důvod jí závidět. Byla o tolik mladší, že jsme si ani na malém městě nemohly konkurovat. Vnímala jsem ji spíš s generačním nadhledem. Ráda jsem se na ni dívala. Líbila se mi. Teprve teď, když o tom přemýšlím, mi začíná připadat divné, jak se může holce líbit vlastní sestra. Kvůli tomu, jak byla hezká, se o ni později začali zajímat samí syčáci. Takže když se objevil ten, co ho má dodnes, všichni jsme si zprvu spíš oddechli. Ale o tom jsem psát nechtěla.

Ségra mívala zvláštní nápady. Dlouho mi na nich nepřipadalo nic divného. Až v poslední době mi při těch vzpomínkách přeběhne mráz po zádech. Co je to vlastně poslední doba? Rok nebo pět?

Odedávna si s ní chodila hrát jedna holka. Proč jsem si na ni sakra vzpomněla zrovna teď? Taky se mi, jako spoustě starších sourozenců, občas zdály ty jejich hry trochu praštěné. Hrály si pořád s panenkami. Každou chvíli si něco šeptaly a svlékaly je, ale to asi holky ze zvědavosti dělají; aby zjistily, najdou-li pod šatičkami to, co znají jen každá sama na sobě. Co jsem o tom zrovna já mohla vědět, když jsem si s panenkami nikdy nehrála?

Většinou roztahaly spoustu hraček po celém bytě, pak se ztratily někam na zahradu nebo ven a já po nich musela uklízet. Nevadilo mi to. Snad to byl takový opožděný projev hry, kterou jsem v útlejším věku zanedbala. Uklidit vše na své místo. Do postýlek, do police, do krabic. Spočítat, dohledat nepřítomné, smířit se se ztrátami. Někdy jsem se přistihla, že těm panenkám dávám v duchu jména nebo čísla. K zavedení docházkové knihy jsem se nedopracovala.

Skoro pokaždé bylo potřeba panenky obléct, učesat a někdy byly zamotané do provázků. Loutkové divadlo? Rozvazování dalo dost práce. Uzly byly zatažené, nešly povolit, ale bála jsem se vzít na ně nůžky, abych některou nepoškrábala. Vypadala už jsem jako velká, ale pořád ještě ve mně zůstal kousek malé holky. Rozvazování dalo vždycky dost práce. Někdy se k těm uzlům nedalo pořádně dostat. To když měly svázané ruce; za zády nebo nad hlavou. Asi jen kvůli tomu zdržení při úklidu mi došlo, že je to každý den.

Holky si pořád jen hrály. Zato já už chodila do školy tak vysoko, že jsem se musela pořád jen učit. Jejich hry a s nimi související povyk mě nerušily. Jen občas, když jsem zaslechla: "Tak ty budeš ještě odmlouvat...!" mi vyvstaly v paměti rodinné scény z dřívějších let. Vzpomínky na ně už vyvolávaly jen úsměv.

"Počkej, dojdu pro vařečku!" dramatizovala ségra odposlouchané fráze, které se ale jí nikdy netýkaly. "Ty si nepamatuješ, co jsem ti včera řekla?"

Výroky, provázející hru z vedlejší místnosti, pomalu splývaly s mými vzpomínkami a zároveň pohasínaly. Už jsem se opět začala soustřeďovat na stránku v učebnici. ...jednou za čas se zbavují staré a těsné pokožky...

"Tak ty se nesvlíkneš sama?"

...kterou svlékají vcelku...

"Podrž jí, svlíknu jí kalhoty..."

Kam na ty nápady chodí...

"Nechcete si jít hrát do stodoly? Vůbec nepotřebuju chytnout z písemky kouli," musela jsem je okřiknout.

"Zase jsi přinesla pětku, holko zlobivá! Počkej až přijde táta," dolehlo ke mně jako odpověď.

Už se chystaly k odchodu. No co, taky jsem si jako malá občas hrála na školu a to bez přísnosti nejde. Tohle k tomu asi patří.

"Pojď si za náma zamknout!" volala ještě ségra.

Překvapil mě kulich, naražený do očí.

"Co blbneš, venku zuří jaro," odmaskovala jsem se smíchem její kamarádku.

Neodpověděla, jen na mě upřela takový chladný pohled.

Vrátila jsem se k učení, ale z toho sezení po čase začne svědět zadek, tak jsem po nich šla uklidit. Zase ty provázky a uzly. I mezi nohama. Když jsem panenky oblékala, všimla jsem si, že jsem ušpiněná od něčeho červeného. Některé měly zezadu šmouhy, jako od rtěnky.

O sobotách a nedělích nebylo na učení tolik času. Musela jsem pomáhat v hospodářství. Ségra byla ještě malá. Pro ni tu moc co dělat nebylo. Pořád si jen hrála nebo byla někde zalezlá se svým deníkem. Připadalo mi, že je před prací tak trochu chráněná. Nebo se jí uměla šikovně vyhnout. Byla tak hezounká, taková čistá, jak panenka na hraní. Ne jako já v holinách, teplákách, s videlmi v ruce. Jenže já nikdy neměla čas si s ní hrát.

Pořád za ní chodila ta protivná holka. Byly zas spolu někde na patře ve stodole. Když jsem vylezla nahoru, zahlédla jsem napřed jen ji a ségřin deník. Čepici až do očí, šátek přes obličej, v ruce kus staré opratě.

"Jsem moc zlobivá panenka," dolehl ke mně skrz slámu sestřin tlumený hlásek.

"Hrajete na slepou bábu nebo chodí Pešek?" zeptala jsem se vesele. "Na Peška je vás málo, ne?" rozhlédla jsem se.

Holka stále mlčela. Ségra vyšla zpoza balíků a oblékala si kalhoty.

"Snad jsi nečůrala tady do slámy," napomenula jsem ji a bezmyšlenkovitě zvedla její sešit.

Zčervenala jako přistižená při činu, tak už jsem to dál nerozmazávala. Stejně bych na ni nežalovala, ale vypadala, jako by se bála, že budu.

"Vrať mi ten deník," zaškemrala skoro plačtivě, když jsem se otočila k žebříku. "Nebo řeknu tátovi, že mě biješ," pokračovala už s trochou vypočítavosti. "A pak uvidíš...!" nedokončila větu, ale významně pokývala hlavou.

"Někdo tě snad bije?" podala jsem jí sešit, "nebo bys spíš potřebovala?"

"Já to tak nemyslela, to bych ti přece..." pípla se sklopenýma očima a znovu se začervenala.

V tu chvíli jí to moc slušelo. Pohladila jsem ji po hlavičce a vrátila jsem se dolů k rozdělané práci.

Zemědělství byla vždycky hlavně dřina a jeden rok to navíc začalo vypadat, že nás sotva uživí. Když nám na podzim chcípnul pes, řekl táta, že je to špatné znamení a taky že už není nic, co by ho tu drželo. Na jaře se pak všechno zase na nějakou dobu zlepšilo, ale jak táta říkal, nic není navěky, takže nového psa už nepořídil. Ferda nám všem chyběl, a tak mě ani neudivilo, když jsem někdy ze ségřina pokoje zaslechla: "Ferdo sedni! lehni! aport!," ani to, že jsem holky, jednu nebo druhou, občas zahlédla chodit po čtyřech. Trochu zvláštně při tom působil jen ten obojek na krku.

Poslední rok před maturitou od nich byl dlouhé dny klid. Asi už vyrostly. Jejich hry se přesunuly z pokoje někam mimo doslech. Ta drzá holka tu byla jako doma. U ní zřejmě neměly na hraní tolik místa.

S končícím podzimem se dny krátily. Už se stmívalo. Celé odpoledne je zas nebylo slyšet. Ne že bych byla nějaké plašítko, ale o malou sestru byste si taky dělali starosti. Venku prší, budou asi ve stodole.

"... jak poroučíte, princezno..." zaslechla jsem sestřin hlas.

Snad nedělá té káče poskoka, naštvalo mě. Rázně jsem došla k zářícímu okénku plnému pavučin. Jedna tabulka chyběla, takže bylo zřetelně rozumět každému slovu.

"Řekla jsem rozčesat, ne vyškubat!" Tak vida, že umí ta protiva mluvit!

"Mám tě potrestat hned nebo si to chceš nechat nastřádat?" pokračovala nesmlouvavým tónem.

"Hned, prosím, a odpusťte princezno. A buďte schovívavá ke své služebné."

"Pravidla znáš, tak se připrav!"

Nezmohla jsem se na nic víc, než přihlížet, jak si sestřička poníženě stahuje kalhoty a navléká ruce do smyčky z prádelní šňůry. Nedokázala jsem se pohnout z místa ani když jsem zahlédla tu zmiji, jak bere do ruky bič, co tu zbyl po dědovi ještě z dob než začaly jezdit traktory. Pak se mi obě ztratily za rohem a po chvíli se několikrát opakovaně vynořila ruka s tím strašným nástrojem a zkušeně jím švihla tam, kde jsem tušila nahé tělíčko svojí ubohé sestry. Prásknutí, ale žádný výkřik. Prásknutí, prásknutí, prásknutí. Snad ji nebije doopravdy, vždyť je to stále jen hra, uvědomuji si. Prásk! Ale stejně jsem husa, že tomu nedokážu učinit přítrž.

"Tak, a teď se vyměníme," zaslechla jsem naprosto nepochopitelnou větu.

Mihly se mým zorným polem a zmizely mimo dohled. Chvilkové ticho mě uvrhlo do podivné prázdnoty. Probral mě šepot. Pak pohyb napřahované ruky z téhož místa jako prve. Dech se mi zatajil. Švih! Švih! Čí ruka to je, nešlo rozeznat. Ani když ustoupila o krok dozadu. Švih! Čepice stažená přes obličej. Švih! Od pasu dolů nahá. Švih! Rudé pruhy napříč zadečku. Moje malá, krásná sestřička? Ten obraz byl tak neskutečný a zárověň přitažlivý, až mi uniklo, že jsem chtěla zakročit. Nebo mě jen těšilo, že to té potvoře vrátí? Škoda, že jsem neviděla, jestli taky na holou. Doma bych to na ni nikdy neřekla. Předně proto, že by mi byla hanba o tom vůbec mluvit. Ani bych nevěděla, co mám vlastně říct. Tak jsem jen dál strnule zírala s trochou obav, aby si neublížily.

Večer jsem si s ní šla povídat, když se koupala. Já se před ní nahá taky nestyděla, ale čekala bych, že se ona tentokrát bude. Aspoň vstát z vany. Nebo zapomněla na tu dočasnou vadu na kráse, kterou bych neměla vidět? Jak tohle vysvětlí? Při utírání se otočila zády, ale po výprasku nebylo ani stopy.

"Zase jsem si nechtěla namočit vlasy," vytrhla mě z údivu.

"Proč se nekoupeš v čepici?"

"Nesnáším cokoli na hlavě!" odsekla pohoršeně.

"A že jsem tě v ní teda dneska viděla?" podivila jsem se, ale zřejmě nepoznala, kam mířím ani co vím. Sama jsem netušila, co vím.

Jediné, co přede mnou skrývala, byl její deník; vlastně mě do té doby nezajímal. Po téhle události jsem se rozhodla do něj nahlédnout. Už jsem byla dost velká, ale stejně to byla spíš zvědavost než snaha odhalit nějaké nepravosti. Fakt už jsem tenkrát byla dost velká. To už jsem přece dávno chodila s Vojtou. Teprve teď mě napadá, jestli mi zrovna potom nezačalo připadat, že to s ním není ta pravá láska, jak má být.

Otevřela jsem ten sešit, ale na první stránce nebylo nic. Asi finta, aby někdo nepatřičný hned neodhalil obsah. Otočila jsem list. Zase nic. Pár dalších stran vypadalo podobně. Několikrát jsem netrpělivě nechala projet pod levým palcem všechy listy, a když na mě pokaždé zablikala jen série bílých ploch, posadila jsem se a pomalu prolistovala sešit od začátku do konce. Ani čárka, ani nic vloženého, kvítek, pírko, vlas, skvrna po slze nebo aspoň otisk prstu. Nic. Prázdnota. Jako by se mi to všechno jen zdálo. Copak jsem si tohle všechno mohla vymyslet?

Maturitu jsem sice udělala, ale můj klid už se nevrátil. Strach o ni nebo z něčeho? Dodnes nevím. Nebo už si nevzpomínám? Vzpomínám si pouze, že jednou jsem do jejich her přece jen zasáhla. Přišla jsem ze školy dřív a hned za vraty jsem zakopla o železnou obruč, omotanou ohořelým hajzlpapírem. Pak jsem je zahlédla, jak nutí kočku na vodítku, aby se s nimi procházela po dvoře. Soustředěně, jako nějaké zaklínadlo, opakovaly: "Tygře, tygře, planoucí..." a koštětem postrkovaly bránící se šelmičku.

Viděli jste někdy kočku na vodítku? To byste taky nevydrželi. Vzpomněla jsem si, jak táta říkal, že není hřích zvíře zabít, ale je smrtelný hřích ho trápit. Ségře jsem dala facku a tu krávu jsem vypakovala ze dvora. Zase neřekla ani slovo, jak němá. Jen se na mě podívala tak zle, jako opravdová velká šelma, jako čarodějnice, jako kdyby mě chtěla uhranout. Ještě několik večerů jsem usínala se vzpomínkou na její pohled a s otázkou, čím vykoupit ten strašný čin, kterého jsem se dopustila. Mrzelo mě, že jsem sestřičku uhodila. Byla po ruce, a tak to schytala za tu mrchu. Děsilo mě, že tu bych se uhodit neodvážila.

Na podzim jsme se stěhovali. Táta říkal, že člověk se občas musí podřídit vyšší moci a to místo ve fabrice že je prý docela dobré. Pro ségru tím stěhováním zřejmě skončilo jedno období života. Někdy se ptám, jestli to byl i hlavní důvod, proč jsme se rozešli s Vojtou. Tu zlou holku jsem od té doby neviděla.

Už vím, proč jsem si na ni vzpomněla zrovna teď. Je to ona. Blíží se ke mně. Musím se snad také podřídit vyšší moci? Musím nebo chci?

Obličej za maskou. Snad myslí, že ji takhle nikdo nepozná, jenže jsou tu ty její oči. Ty přede mnou schovat zapomněla. Prozradily ji hned i po těch dvaceti létech. Ten nezaměnitelný mrazivý, zlý pohled. Poznala mě snad? Takových, jako jsem já, musí potkávat spousty. Nejsem hezká, nikdy jsem nebyla. A teď ani tenkrát jsem na sebe ničím neupozorňovala.

Nepoznala. Dost jsem od té doby vyrostla. Opravdu dost? Určitě ne tolik jako ona. Představuji si její hlas, ten nesmlouvavý tón. Až promluví, až poručí... Nebezpečná, oblečená do tygřích vzorů, pošvihávajíc svůdně zapletenými řemínky. Sbohem vzpomínky. Už nebude důvod ani příležitost rozhodovat se, zda uposlechnout; zabývat se smyslem rozkazů. Je to tak snadné, je to tak krásné, přivyknout, že není potřeba přemýšlet. Na všechno se dá zvyknout.