Ve sklepě

            Po odjezdu obou mužů jsem pociťovala neurčitou otupělost. Myšlení mi zastírala touha. Toužila jsem po dalším setkání s Eduardem. Ach, ano… s Eduardem. Není to nádherné jméno? Eduard…
            „Budeš tu takhle stát s tím svým přihlouplým úsměvem až do večera nebo mi pomůžeš s nádobím?“ přerušila mé snění Katarina svým mrzutě znějícím hlasem. 
            „Samozřejmě ti pomůžu,“ pospíšila jsem si s odpovědí a vrhla se k hrozivě vypadající hromadě nádobí. 
            „Stačí jeden strávník navíc a člověk neví, kam dřív skočit,“ stěžovala si Katarina polohlasem, „natož dva strávníci navíc, to by se mohl jeden přetrhnout.“ Vrhla na mě zlostný pohled. „ Za chvíli tu zase začnou pořádat hostiny… ale to teda ne! Ať si náš pán pěkně najme kuchařku a nějaké děvče na hrubou práci. Já jsem přece hospodyně… Narostly mi jen dvě ruce, tak co by chtěl…“
            „Vždyť ti pomáhám,“ snažila jsem se zmírnit její vztek.
            „Ty mi tak pomůžeš! Od té doby, co tě sem dovezl, tak se z domu pomalu nehne. Ještě děcko mi hodíte na krk, jako bych i tak neměla dost povinností… Pomalu mám strach mít vlastní, protože kdo by se pak tady o to staral…“
            „Chtěla bys mít dítě?“ Byla jsem jejím přáním překvapená. Po očku jsem na ni pohlédla. Přemýšlela jsem, kolik jí tak může být… Vlastně bude ještě poměrně mladá, takže její touha po dítěti je naprosto přirozená.
            „Myslíš, že jsem na to už stará?“ Dala si ruce v bok a v očích se jí kupodivu zaleskly slzy. „Náhodou mám teď nejlepší roky…“
            „Ne, jen jsem si myslela, že kdybys děti chtěla, tak bys už nějaké měla.“
            „Jenže to bych se nesměla pořád starat o cizí potomky!“ Rozzlobeně mrštila o zem utěrkou, kterou držela v ruce, popadla chlapce ležícího v košíku a vyběhla ven ze dveří.
            Stála jsem s rukama ponořenýma do horké vody celá zkoprnělá a snažila si poskládat nějak srozumitelně vše, co mi ta  žena právě vypověděla. Říkala něco o cizích potomcích, takže myslela určitě ještě nějaké další dítě nebo děti kromě Viktora. 
            Nádobí jsem měla všechno umyté a z části také utřené, když tu Katarina vběhla do kuchyně jako vítr, ve tváři naprosté zděšení a v náruči spícího Viktora. 
            „Jsou tady! Přišli si pro tebe! Dělej! Rychle do sklepa!“ Tlačila mě k malým dveřím vedoucím z kuchyně do rozlehlého sklepa, kam jsem dosud ještě neměla možnost nahlédnout.
            „Klíč, kde je ten klíč?!“ Zmateně hledala jednou rukou v kapse své sukně.
            „Dej mi to dítě,“ řekla jsem celkem v klidu a převzala si Viktora opatrně do své náruče.
            Žena konečně našla potřebný klíč. Vrhla se ke dveřím a spěšně odemkla. „Dole pod schody je po pravé straně malý stolek. Na něm by měly být sirky a nějaké svíčky. Utíkejte co nejdál a nevracejte se, dokud pro vás někdo z domácích nepřijde…“
            Slyšela jsem, jak někdo buší na hlavní dveře. Na nic jsem nečekala. Seběhla jsem po schodech do sklepa. Dříve než jsem stačila zapálit svíčku na stolku, dveře se za námi zavřely, v zámku zarachotil klíč a my se ocitli v naprosté tmě. Opatrně jsem nahmatala stolek. Musela jsem ale nejdříve podřepnout a do klína si položit dítě, protože k zapálení svíčky jsem potřebovala obě ruce. Konečně se mi podařilo škrtnout sirkou o velké hrubé škrkátko a jasný plamen ozářil nejbližší okolí. Jedna svíčka byla upevněná v malém přenosném svícnu. Zapálila jsem ji. Další dvě svíčky jsem si strčila do kapsy, stejně tak sirky se škrkátkem a vydala se na průzkum sklepa. Viktora jsem si k sobě tiskla jednou rukou, ve druhé jsem nesla svíčku. Plamínek se chvěl stejně jako já. 
            Prošla jsem kolem hromady brambor, bedýnek s jablky… Neodolala jsem a jedno jablko schovala do kapsy. Pak jsem se dostala do části, kde stála řada  sudů s vínem. Tady se sklepní prostor dělil. Vedly odtud dvě úzké chodby. Vykročila jsem směrem k té pravé, ale pak jsem si to rozmyslela a vydala se levou. Asi po dvaceti metrech se ještě o něco snížil strop a já kráčela jakýmsi hrubě omítnutým tunelem. Dlažba pod nohama mi zmizela a zbyla jen udusaná hlína. Tunel se začal mírně stáčet vpravo. Náhle jsem byla postavena před další rozhodnutí. Cesta se znovu rozdvojila. Tentokrát jsem zamířila vpravo. Po několika desítkách metrů jsem se ocitla v jakési místnůstce s těžkými, železem kovanými dveřmi. Svíčku jsem odložila na zem, Viktora si přehodila na druhé rameno a zkusila stisknout velkou studenou kliku. Na poprvé neúspěšně. Napadlo mě ale, že jdou dveře jen těžko otevřít a zkoušela jsem to znovu, dokud opravdu nepovolily a se skřípotem se neotevřely.
            Překvapivě za nimi bylo šero a ne tma. Přesto jsem se shýbla pro svíčku a pak teprve po malém zaváhání vkročila dovnitř. Na tváři jsem ucítila průvan, jenže než jsem si uvědomila, co by mohl způsobit, dveře se za mnou zavřely a svíčka zhasla. Viděla jsem však prostor kolem sebe dobře. Několik paprsků denního světla sem přicházelo malými otvory shora. Místnost mohla mít tak dva metry na šířku a tři na délku. Bylo tu pouze dřevěné lůžko se slamníkem, ze kterého trčela stébla slámy a v rohu za dveřmi kovový kbelík. Otočila jsem se ke dveřím a s hrůzou hleděla na místo, kde měla být podle mého klika. Nebylo tam však nic! Žádná klika, žádné kování. Zkusila jsem se do dveří opřít i když jsem si od tohoto zoufalého činu nic neslibovala. No…aspoň jsem nebyla zklamaná.
            Přecházela jsem malými krůčky po místnosti a modlila se, aby Viktor vydržel spát co nejdéle. Zřejmě jsem se dostala do něčeho, co mohlo sloužit jako vězení. Napadlo mě, že sláma ve slamníku vypadá vlastně dost čerstvě. Kdy tu byl poslední vězeň? A kdo? 
            Před očima jsem viděla zcela jasně Gabrielovu tvář zmítanou hněvem i jeho spalující temný pohled a opět si uvědomila, že mám co do činění s démonem v lidské podobě. Dokázal být jistě krutým nepřítelem. Mám štěstí, že jsem pod jeho ochranou…
            Hlavou mi najednou proletěla strašná myšlenka. Jak si můžu být jistá, že mě chrání? Co když je tohle všechno jen součástí jeho ďábelského plánu? Co když mě do té odporné cely poslal schválně… Nechá mě tu zavřenou dokud nezemřu i s dítětem? Nebo nás tu naopak bude držet jen do doby, kdy se nás pokusí nějakým způsobem prodat? Co tu budeme jíst? Donese nám někdo vodu? 
            Nakonec jsem zcela vyčerpaně usedla na slamník. Za okamžik se probudil Viktor a dožadoval se hlasitě jídla a pozornosti. Snažila jsem se ho konejšit, jenže když jsem mu nenabídla nic, co by utišilo jeho hlad, hlasitost křiku se stupňovala. Zkoušela jsem s ním chodit a pohupovat s ním v náruči, ale přestal plakat vždy jen na chvilku a vzápětí začal znovu. Také mě začala trápit žízeň a tak jsem si vzpomněla na jablko, které jsem si strčila cestou sem do kapsy. Snad bych mohla dítě na chvilku ošidit. Položila jsem Viktora na postel, vyhrnula si sukni a ze spodničky odtrhla kousek čistého plátna. Dalo mi to docela dost práce, protože látka byla ještě nová a pevná. Pak jsem rozlomila jablko napůl, nehtem vyškrabala měkkou dužinu, kterou jsem nandala na plátno. Pak jsem uvázala jakýsi provizorní cumel a strčila ho Viktorovi do pusy. Neměla jsem na výběr a tak jsem se ani příliš nezabývala myšlenkami na to, zda mu nemůže jablko nějak ublížit. Chlapeček si klidně cucal a vypadal dost spokojeně.
            Čas se neskutečně vlekl a já vůbec nevěděla, co nás čeká a na co bych se měla připravit. Dítě po delší době znovu usnulo. Měla jsem strach, aby mu nebyla zima, tak jsem si sundala sukni, z kapes vyndala svíčky a sirky a udělala z ní dítěti přikrývku. Zůstala jsem jen ve spodničce a halence. Bylo mi to však naprosto lhostejné.
            Rozhlížela jsem se kolem a hledala nějaké známky života. Po krysách a myších naštěstí nebylo ani památky. Objevila jsem jen několik pavoučích obyvatel. Trochu mě to uklidnilo, ale vážně jen trochu. Stále tu visela ve vzduchu otázka, jak to s námi bude dál. Pokud by se nejednalo o žádnou schválnost a já nás tu zavřela pouze a jen náhodou a za přispění své hlouposti, měli bychom naději, že nás nakonec někdo bude hledat a také nás s největší pravděpodobností najde. Jen kdyby ten čas ubíhal o něco rychleji…