Záře a odstín světla, které mě prozářilo od paty až k hlavě, mi připadala nekonečná, ve své jasnosti a přirozenosti. V té chvíli jsem ještě nevěděl, co tím sleduje a proč se to všechno děje. Byl jsem jak omámen touto skutečností, ale přitom jsem si nebyl ničeho vědom.
Pociťoval jsem to jako přirozenou sílu někde "odtamdud", která se zjevila a pracovala rytmicky a s naprostou přesností, jíž nebylo možno vytknout ani píď pochybnosti.
Vedla mě postupně k jistému poznání sebe sama, ale pořád mi nechtěla odhalit důvod, proč se tyto věci dějí.
Byl jsem okouzlen její nedotknutelností a silou, se kterou se mě zmocnila a jen jsem mlčky přihlížel její samozřejmosti.
Pohrávala si se mnou a přibližovala mě blíž slunci, jako by mi najednou chtěla něco sdělit a já se snažil jí porozumět.
Ta nenásilná komunikace mezi námi se mi promítla v mozku jako předpoklad znalosti cízího, avšak nedefinovatelného jazyka, který bych měl znát.
Zkoušel jsem to tedy. A najednou, jako bych věděl, co mi říká.
Pojď se mnou, abys poznal to, co jsi doposud netušil. Ano tato rovina existuje. A ty jsi měl pocit, že ne? ...:-o)))) Zasmála se... Přemýšlel jsi o mně a to bylo předpokladem pro můj příchod. Tak proto jsem tady. Teď máš možnost do mě nahlédnout a máš na výběr. Můžeš mě poznat a zůstat anebo se vrátit tam odkud jsi přišel. Zeptal jsem se jí, co je lepší. Zase se usmála a řekla mi, že není lepších či horších rozhodnutí, ale pouze těch, které jsou vznešenější. "A které tedy": zeptal jsem se. Ona mi však již neodpověděla.
|
|
Johanka 
stanislav 