Přednášející: Milí studenti, dnes vám budu povídat o Sokratovi. Sokrates byl antický filosof, který se narodil v Řecku roku 470 před naším letopočtem jako syn porodní báby a sochaře. Působil v Athénách v době, která bývá též nazývána dobou Periklovou podle slavného státníka, který měl tenkrát ve svých rukou rozhodující moc, a to i přesto, že tehdejším politickým zřízením byla demokracie. Sokrates sám se nejednou dostal s politiky do křížku kvůli ostré kritice, kterou nešetřil ani vůči těm, které původně podporoval.

            Student: Není v tom rozpor, že někoho nejprve sám podporoval a poté ho kritizoval?

            Přednášející: Ano, je to jistě nezvyklé, ale Sokratovi vždy záleželo na pravdě a spravedlnosti. Snažil se vždy jednat správně podle jak lidských, tak božských zákonů, a proto, pokud viděl nespravedlnost, kritizoval jejího původce a nehleděl na to, o koho zrovna jde. V tomto jeho jednání tedy nelze vidět nějaký rozpor, ale naopak jednotu - jednotu morální. Kritizoval i svého vlastního žáka Kritia, který byl v té době vůdcem tak nazývaných 30 tyranů. Bylo pro něj typické, že za vlády demokratické, zastával se aristokratů, a když se tito dostali k moci, hájil opět principy demokracie.

            Student: A věnoval se někdy Sokrates sám aktivně politice? Tak by mohl spravedlnosti ve státě nejlépe pomoci.

Přednášející: Jen jednou. Sokrates byl členem tak řečené rady pěti set a jako jediný její vedoucí člen se vzepřel nespravedlivému odsouzení vítězných generálů, když byli obviněni z údajné neúcty k zemřelým. Svým odporem riskoval tenkrát Sokrates svůj život.

            Student: Není nerozumné riskovat život a politickou dráhu a stavět se proti všem ostatním?

            Přednášející: Možná je to nerozumné, ale pro Sokrata to byla nutnost, neboť jinak by se dostal do konfliktu se svým vlastním svědomím. Viděl-li Sokrates nespravedlnost, prostě se nemohl nevzepřít. Považoval za povinnost všech ctnostných lidí jednat tak, aby byly jejich činy v souladu s jejich představou správného. Proto také Sokrates v aktivní politice nezůstal - buď by musel neustále ustupovat od svých představ o spravedlnosti, nebo by ho jistě čekal brzký konec, jako všechny, kdo se staví na odpor mocným.

            Student: Toto byl ale od Sokrata přeci velký ústupek, jestliže přestal vést obec k dobru, aby si uchoval život.

            Přednášející: Sokrates ale nepřestal vést obec k dobru, jen se rozhodl, že to bude činit jiným způsobem než angažováním se v politice. Sokrates trávil svůj čas v ulicích a na náměstích, kde promlouval s athénskými občany a pomáhal jim nalézat pravdu. Říkám úmyslně "pomáhal jim nalézat", neboť věřil, že určitá základní znalost pravdy je v každém člověku již obsažena, jen je jaksi zapomenuta. Sokrates sám se přirovnával k porodní bábě, protože svými otázkami pomáhal lidem "porodit" jejich zapomenutou znalost. Za základní ctnosti považoval uměřenost, čili znalost, jak krotit své vášně, potom odvahu, čili znalost, jak překonat nebezpečí, a spravedlnost, znalost, jak zachovávat zákony božské i lidské. Ctnostným člověkem je podle něj ten, kdo disponuje těmito třemi znalostmi a věřil, že jeho spoluobčané tyto znalosti již mají a stačí je v nich probudit. Tuto buditelskou činnost si sám vytkl jako cíl a smysl svého života. A tato činnost ho také v jeho sedmdesáti letech přivedla před athénský soud, když byl obviněn z toho, že kazí mládež, že neuznává bohy a že zavádí bohy nové.

            Student: Athénským občanům tedy zřejmě nepřipadalo, že pro ně Sokrates dělá něco prospěšného, když ho obvinili z kažení mládeže.

            Přednášející: Všem rozhodně ne, ale bylo i mnoho takových, kteří Sokrata obdivovali, naslouchali mu a považovali jeho činnost za obecně prospěšnou. Jedním takovým byl i jeden z jeho žáků a další z antických filosofů - Platón, který nám svými filosofickými spisy napsanými ve formě dialogů zanechal unikátní záznam o Sokratových rozhovorech. Správně pokládanými otázkami dovedl Sokrates vždy svému protějšku vyvrátit jeho mínění a poté ho přivést k pravému poznání. Forma dialogu, tedy sled otázek a odpovědí, dokonale odráží proces rození moudrosti. Otázka, samotný základ vší filosofie, zde funguje jako prostředek přivedení tázaného k poznání. Na něm je jedinečné právě to, že k němu dotyčný dojde sice se Sokratovou pomocí, ale nakonec svým způsobem vlastně sám od sebe.

            Student: Proč se dnes filosofické texty nepíší ve formě dialogu, když je to pro ně tak výborná forma?

            Přednášející (zřejmě otázku přeslechl): O Sokratově soudu víme ze dvou historických pramenů, z nichž jeden je Platónův slavný spis Obrana Sokratova. Mnohem více, než jako zápis historické události, je třeba tento text chápat jako obranu Sokratovy filosofie či filosofie vůbec. Platónův Sokrates před soudem nehájí jen sám sebe, ale snaží se přesvědčit athénské občany o prospěšnosti lidí jako on, tedy všech, kteří se snaží ostatním ukázat cestu k moudrosti.

Student: Kdo Sokrata žaloval a proč se domníval, že kazí mládež, když Sokratův záměr byl úplně opačný?

            Přednášející: Hlavním žalobcem byl básník jménem Melétos, přičemž za ním stáli občané Lykón a Anytos, jehož syn měl být údajně Sokratem také zkažený. Žaloba se opírala především o to, že Sokrates často hovořil o řeckých bozích bez potřebné úcty, dále také, že se nejednou odvolával na jakýsi vnitřní hlas, který k němu prý promlouval. Existence tohoto hlasu byla zdrojem pro tvrzení, že Sokrates se snaží zavést nové božstvo. Obžaloba také nezapomněla připomenout Sokratovi žáky Alkibiada, Kritia a Charmida, kteří se v politické službě Athénám ukázali jako lidé vpravdě zkažení.

            U Athénského soudu bylo běžné, že si s sebou obžalovaný přivedl svou rodinu, míněno především ženu a své děti, aby v soudcích vzbuzovali soucit a ti pak k němu v rozsudku byli shovívavější. Sokrates toto neučinil, neboť to nepokládal za důstojné. Soud by měl rozhodovat podle pravdy a spravedlnosti a nikoliv podle počtu dětí. Sokratova obhajoba před soudem začíná ironickou poznámkou o předcházejících promluvách jeho žalobců, kde poukazuje na jejich báječnou výřečnost a schopnost nechat člověka "zapomenout sám na sebe". On sám bude před soudem mluvit jen čistou pravdu, i když si je vědom, že toto nemusí být tak účinné jako obratné řečnictví jeho žalobců.

            Předtím, než začne Sokrates vyvracet žaloby vyřčené, rozhodne se nejprve vyvrátit ty žaloby, které nahlas před soudem řečeny nebyly, ale kterým musí čelit také - a to sice pomluvy a řeči, které o něm mezi lidmi kolují. Sokrates tedy popírá, že by byl sofistou, že by se kdy zabýval zkoumáním věcí mezi nebem a zemí, že by kdy vyučoval moudrost za peníze a co je nejzvláštnější, popírá dokonce, že by se kdy o sobě domníval, že je moudrý.

            Student (vykřikne s nevěřícným překvapením): Sokrates, který celý život zasvětil tomu, aby ostatní vedl k moudrosti, se tedy sám za moudrého nepovažoval?

            Přednášející: Toto tvrzení má na svědomí slavná Delfská věštírna. Pýthia, věštkyně, odpověděla totiž na otázku jednoho občana, zda je v Athénách moudřejšího člověka, než je Sokrates, že takového člověka v Athénách není. Tato věštba měla váhu božího slova, a proto ji nešlo nijak lehce odbýt, což by Sokrates jistě udělal, pocházel-li by takový výrok od kohokoliv jiného. Jelikož ve svou moudrost nevěřil, rozhodl se, že najde mezi athénskými člověka moudřejšího, než je on sám, aby dokázal mylnost této věštby.

            Student: Vždyť ale tím, že takto pochyboval o božím výroku, Sokrates přeci mimoděk potvrdil jeden z bodů obžaloby, a sice to, že nechová dostatečnou úctu k bohům.

            Přednášející: Sokrates své pátrání zdůvodnil naopak svou úctou k bohům. Žádné moudrosti si u sebe vědom nebyl, ale když samotní bohové tvrdili, že je nejmoudřejší z Athén, cítil se povinen toto přezkoumat.

            Student: Jestliže ale skutečně měl bohy a jejich výroky v úctě, pak nechápu, proč cítil potřebu je prověřovat, případně dokazovat jejich pravdivost respektive nepravdivost.

            Přednášející: Inu možná Sokrates nepovažoval pochybnost za projev neúcty. Pravdou nicméně zůstává, že tento výrok delfské věštírny nakonec nevyvrátil, nepodařilo se mu totiž nalézt člověka moudřejšího, než je on sám. Sokrates šel nejdříve za politiky, neboť se o nich domníval, že by měli být v obci nejmoudřejší, tedy jistě moudřejší než on. Zjistil ale, že jejich moudrost je jen zdáním, kterému sami nejvíce podléhají, totiž, že si o sobě myslí, že jsou moudří, i když nejsou. A v tom shledal Sokrates rozdíl mezi sebou a jimi, sám si nenamlouval, že by byl moudrý. Rozhovory, ve kterých ostatním ukazoval, že nejsou moudří, si mnoho lidí znepřátelil, ale ve své činnosti neustal. Po politicích zamířil k básníkům, o kterých se také všeobecně myslelo, že jsou moudří. Dopadlo to stejně jako s politiky. Básníci sice tvořili krásná díla, jaká by Sokrates vytvořit nejspíš sám nedokázal, ale o těchto dílech nebyli schopni říci něco více než kdokoli jiný. Jejich tvořivost pocházela z jakéhosi přirozeného nadání, nikoli však z nějaké moudrosti, o níž se ale beztak domnívali, že ji mají. Nakonec šel k řemeslníkům, u nichž sice našel mnoho krásných vědomostí, kterými sám nedisponoval, ale také tu stejnou chybu, jako u politiků a básníků. Řemeslníci vynikající dokonale ve znalostech o svém oboru se totiž domnívali, že vynikají stejně dobře i ve znalostech o jiných věcech.

            Sokrates dochází k tomu, že jeho moudrost, kterou mu přiřkla věštba, spočívá právě v uvědomění si svého nevědění. Nejmoudřejším z athénských byl prohlášen proto, že jako jediný si o sobě nemyslel, že by moudrý byl. Toto zjištění o jeho negativní moudrosti bývá parafrázováno slavnou větou "Vím, že nic nevím".

            Student: Nestal se ale Sokrates tímto zjištěným, že vlastně je moudrý, jedním z těch nemoudrých politiků, básníků a řemeslníků? Jestliže původně jeho moudrost pramenila z toho, že si jí nebyl vědom, na konci tohoto jeho šetření si jí už vědom byl. Pak tedy v okamžiku, kdy si svou moudrost uvědomil, vlastně moudrým být přestal.

            Přednášející: Používáme sice stále jeden pojem moudrosti, ale ta Sokratova nově objevená negativní moudrost měla poněkud jinou povahu, než ta, kterou si přisuzovali ostatní athénští občané. Vědomí o vlastním nevědění je Sokratovou moudrostí, kterou mu přisoudila věštkyně. A skrze věštbu chtěli bohové vzkázat, že nejmoudřejší z lidí jen ten, kdo poznal, že jeho moudrost je jen domnělá. Sokrates přijal a pochopil boží vzkaz a celý život ukazoval pomocí dobře mířených otázek svým spoluobčanům, že nic nevědí. Mladí lidé potom, převážně z bohatých a vážených rodin, rádi v tomto Sokrata napodobovali. Netřeba říkat, že osoba, která ostatním ukazuje, jak jsou hloupí, si přímo říká o to, být nenáviděna. A když mladí lidé začali se po Sokratovi ostatních vyptávat a ukazovat jim smutnou pravdu o jejich moudrosti, nenávist byla opět namířena vůči Sokratovi a začalo se říkat, že Sokrates kazí mládež.

            Nyní přejděme k dalšímu bodu obhajoby, kde se Sokrates hájí vůči tomuto nařčení. Tato část je napsána formou dialogu, kde proti Sokratovi stojí jako protivník jeho žalobce Melétos. Sokrates zde vítězí na plné čáře, lze-li to tak říci, Melétos je jeden z nejslabších oponentů ze všech Sokratických rozhovorů vůbec. Sokrates ho nejprve přiměje říci, že všichni athénští občané dělají mládež lepší, jen jediný Sokrates ne. Tento zjevný nesmysl, není pro Sokrata problém vyvrátit a ukázat, že Melétos sám o výchově mládeže nikdy nepřemýšlel. A přitom ho právě kvůli tomu pohání před soud.

            Student: To ale není příliš fér, když Sokrates svými dialektickými metodami přiměl Meléta něco říci a poté mu tu samou věc vyvrátil. Vždyť sám Sokrates se zpočátku vysmíval řečníkům, kteří dokáží ostatní nechat "zapomenout sami na sebe". Teď on sám takto postupuje. Používá na svou obranu vyvrácení názoru, který svého protivníka nejprve sám za použití svých řečnických schopností donutil vyslovit.

            Přednášející: Ale Sokrates v žádném případě nikoho nenutil nic vyslovovat, to by byla velmi špatná interpretace. Sokrates se pomocí svých otázek jen snažil, aby Melétos řekl svůj názor na to, kdo činí mládež lepší. Že Melétos sám hned nepodal odpověď a nechal se Sokratem dotlačit až k vyslovení zjevného nesmyslu, jen ukazuje, že si nikdy dříve podobnou otázku nepoložil. Zkrátka, že sám neví, o čem mluví.

            Sokrates pokračuje a nechává si od Meléta odpovídat, i když ten je již mírně v rozpacích, neboť za každou další Sokratovou otázkou tuší nějakou řečnickou léčku. Každý přeci ví, že lepší je žít mezi lidmi dobrými než mezi lidmi špatnými. Melétos musí souhlasit. Kazit mládež znamená dělat ji horší, i to musí Melétos odkývat. Potom by ale Sokrates musel být veliký hlupák, kdyby úmyslně dělal své spoluobčany horšími. Nikdo se nedomníval, že by Sokrates byl hlupákem, pak tedy zbývá jen, že to Sokrates činí neúmyslně. Takto Sokrates objasňuje, že má s ostatními jen ty nejlepší úmysly a pokud snad někomu kdy uškodil, muselo to být nechtěně.

            Dále se Sokrates rozhodne vyvrátit ten bod žaloby, ve kterém se říká, že Sokrates nabádá mladé, aby nevěřili v bohy obce, ale v jakési jiné bohy. Zde Sokrates opět bez problémů nalezne v Melétově řeči protimluv. Neboť Melétos nejprve řekl, že Sokrates nevěří v žádné bohy, a posléze, že vlastně v nějaké bohy věří.

            Student: Skutečně před athénským soudem stačilo ukázat, že se žalobce mýlí, aby to automaticky znamenalo, že obhajoba má pravdu? Vždyť Sokrates se vůbec neobhájil, vůbec nedokázal, že věří v bohy obce ani že neučí mládež novým bohům. Dokázal jen nějakými dialektickými úskoky přimět Meléta k protimluvu.

            Přednášející: Sokrates vysvětlil, že nevěří, že by bohem byli například Slunce nebo Měsíc. Podotkl dále, že tyto názory nejsou jeho, vyskytují se například ve spisech Anaxagorových, běžně dostupných, proto jestli snad způsobují mládeži nějakou újmu, nemůže z toho být viněn Sokrates.

            Takto, alespoň formálně, byla žaloba vyvrácena. Nicméně Sokrates říká, že i přesto bude odsouzen a to kvůli nepřátelství, které vůči němu v Athénách panuje. Ke zlomení tohoto nepřátelství by bylo potřeba více času, než jediný den před soudem. Sokrates vyjadřuje jasné přesvědčení, že by občany na svou stranu získal, kdyby měl k dispozici více času. Z čeho toto nepřátelství plyne, jsme již několikrát zmínili.

            Student: Proč dopustil Sokrates, aby toto nepřátelství vzniklo? Ohrožuje ho přeci na životě a ohrožuje i jeho životní misi, totiž vést ostatní k dobru a moudrosti.

            Přednášející: Jistě, že ohrožuje. Ale Sokrates věřil, že to co dělá je správné a největším hříchem by bylo nečinit dobro jen kvůli strachu ze smrti. Navíc nikdo přeci neví, jestli je smrt opravdu špatná, jak se o ní všeobecně předpokládá. Třeba je smrt tím nejvyšším dobrem, jaké může člověka potkat.

            Student: Sokrates ale dříve zanechal své politické dráhy právě kvůli obavám ze smrti. Je to tedy tak, že zvolil veřejné řečnění namísto politické kariéry z toho důvodu, že je to obci prospěšnější, či proto, že je to pro jeho osobu bezpečnější?

            Přednášející: Těžko můžeme odhadovat přesné Sokratovi motivace. Sám své rozhodnutí zdůvodnil oním vnitřním hlasem, který mu prý vždy napovídal, co nemá dělat. Nikdy mu neřekl, co by dělat měl, ale když se Sokrates chystal udělat něco špatně, hlas ho od toho odradil. Tento hlas se ovšem neozval ani před ani nikdy během samotného soudu. Proto si byl Sokrates jistý, že způsob, jakým se hájil, ač může v athénských vzbuzovat antipatie, byl správný. Toto je zvláštní hlavně z hlediska toho, co se mělo u soudu teprve odehrát.

            Athénští soudci byli totiž k Sokratovi shovívaví a nechali ho, ať si svůj trest určí sám. V úvahu přicházela pokuta přiměřeného množství min stříbra, kterou by sice Sokrates sám při své bídě ztěží mohl zaplatit, ale jeho majetnější přátelé mu nabídli, že ji uhradí místo něj. Sokrates si ale nechtěl vybírat trest, věřil, že je nevinný, ba co víc, že svou činností obci prospívá. Proto by si zasluhoval spíše odměnu. Tak se Sokrates před soudem vyslovil, že jako trest pro sebe požaduje stravování zdarma v prytaneiu, veřejné budově, kde byla na státní útratu vydržována úřadující část rady, vzácní hosté a olympijští vítězové. Sokrates pro sebe místo trestu požadoval naopak poctu vyhrazenou v Athénách jen těm nejváženějším občanům.

            Student: Proč Sokrates toto požadoval? Nebylo to vnímáno jako urážka a znevážení soudu?

            Přednášející: Samozřejmě, že to bylo vnímáno jako urážka. Tento zdánlivě nesmyslný požadavek nakonec rozhodl o Sokratově osudu a tím byl rozsudek smrti. Athénští soudci si tuto drzost přirozeně nenechali líbit a odsoudili Sokrata k vypití poháru jedu - pověstné Sokratovy číše bolehlavu. Důvody, proč se Sokrates zachoval v závěru soudu takto netaktně můžeme snáze pochopit, budeme-li se na celý spor dívat jako na obhajobu filosofie proti světu a nikoli jako na Sokratovu obranu proti obci. Sokrates přesvědčený o prospěšnosti filosofie pro ni nemůže volit trest. Filosofie, cesta k moudrosti, cesta k dobru, stejně jako filosofové, kteří ostatní po této cestě vedou, zasluhují naopak odměny a pocty.

            Student: Myslel jsem, že Sokrates vše, co pro obec dělal, dělal nezištně, z lásky k moudrosti. A teď, když ostatním athénským občanům připadá, že Sokrates dělá lidi kolem sebe spíše horšími než lepšími, požaduje Sokrates za svou činnost ještě odměnu? Celé to působí tak, že Sokrates chtěl být odsouzen, že z nějakého důvodu chtěl zemřít.

            Přednášející: Ano, z mnoha úhlů pohledu to tak působí. Pokud ale budeme mít na paměti, že Sokrates věřil ve svou pravdu a že chtěl této pravdě zůstat věrný, uvidíme, že musel zemřít. Určit si pokutu ve stříbře by znamenalo uznat rozsudek jako oprávněný, jako spravedlivý. Sokrates se zařekl, že bude před soudem mluvit jen pravdu. Proto, když je dotázán, co pro sebe považuje za přiměřený trest, nemůže odpovědět jinak, než jak odpověděl. Že si podle svého mínění zasluhuje odměnu místo trestu.

            Student: A co když chtěl jen zemřít mučednickou smrtí? Třeba si uvědomil, že svou myšlenku a osobu více zviditelní, zemře-li jako hrdina stojící si za svou pravdou i přes hrozbu smrti.

            Přednášející: Nepodezíral bych Sokrata, že si to takto předem promyslel a v závěru soudu mu již jiná možnost než tato nezbývá. Aby ukázal, že jeho slova nejsou prázdná, že sám žije tím, co ostatním povídá, musel se nechat odsoudit k smrti. Sokrates nedělal velký rozdíl mezi moudrostí a mravností, neboť každý moudrý člověk se podle něj nemůže chovat jinak než mravně, tedy spravedlivě. Aby nezradil svoji milovanou filosofii, nemohl si určit trest, nemohl souhlasit rozsudkem. Ovšem aby nezradil víru v zákony a nutnost je dodržovat, musel se nakonec rozsudku podřídit, když byl vynesen.   Před vykonáním trestu měl možnost utéci a jeho přátelé ho k využití této možnosti silně přesvědčovali. Chápeme, že to samozřejmě nemohl v žádném případě udělat. Zemřel kvůli jednotě myšlenek a činů, kterou celý život zastával. Svůj soud tak vlastně vyhrál, neboť neustoupil ze svých pozic ani o píď, a tak ukázal, že měl pravdu.

            Student: Mohu to tedy chápat tak, že celistvost myšlenek a činů je hlavním rysem moudrého člověka? Vědět, co je spravedlivé, co je dobré a hlavně podle toho také jednat, aby dobro a spravedlnost nebyly jen prázdné pojmy, ale aby se stávaly skutečností skrze slova a činy ctnostných lidí?

            Přednášející(nadšeně): Ano! Přesně tak. Máte naprostou pravdu.

            Student: A souhlasíte také, že je úkolem filosofie učit lidi této moudrosti. Že filosofové mají ostatním říkat, co je dobré a co je spravedlivé a dále je nabádat, aby se podle těchto ideálů chovali v praktickém životě?

            Přednášející: Ano, s tím také musím souhlasit.

            Student: A jelikož Vy nám přednášíte filosofii, jste tedy teď Vy ten filosof a my ti ostatní, kteří se mají o moudrosti něco naučit. Je to tedy tak, že Vy jste moudrý, víte, co je dobro a spravedlnost a svým jednáním jste s tímto v souladu?

            Přednášející(usmívá se): Takto podané mi to poněkud příliš lichotí, ale máte vlastně pravdu. Vy jste studenti Filosofické fakulty a mou příjemnou povinností je vás učit filosofii. Tedy bych asi měl být moudrý, mám-li vás být schopen něčemu naučit.

            Student: Podle čeho vybíráte věci, o kterých přednášíte? Proč jsme například dnes hovořili o Sokratovi?

            Přednášející: Věci, které vám tady povídám, jsou pro vás důležité. Jsou to myšlenky a činy filosofů, které shledávám za nutné znát, aby člověk byl moudrý.

            Student: Sokratovi názory jsou tedy správné a je třeba se podle nich řídit, abychom byli moudří?

            Přednášející: Jistě. Proto jsem vám o Sokratovi také dnes povídal.

            Student: Vy jste tedy moudrý a víte, co my musíme znát, abychom byli moudří také?

            Přednášející: Jak jsem řekl. Ano, nezbývá mi než uznat, že jsem moudrý.

            Student: A nebylo náhodou obsahem dobré poloviny přednášky tvrzení, že moudrý je ten, kdo si uvědomuje, že vlastně nic neví? Nevyplývá teď logicky, že když o sobě tvrdíte, že víte, co je pro nás dobré a dokonce sám o sobě říkáte, že jste moudrý, tak prostě moudrý nejste.

            Přednášející: Ale to ne pane kolego. Já si samozřejmě uvědomuji, že nejsem moudrý. Vím, že nic nevím.

            Student: Dobrá. Nejste-li moudrý, potom byste ale asi neměl učit moudrosti na Filosofické fakultě.

            Přednášející: Možná není nutné, abych byl moudrý. Stačí, že vím něco, co vy nevíte. Tím, že vám sdělím věci, které považuji za důležité, vám pomohu na cestě k pravdě. K této pomoci nemusím být nutně moudrý.

            Student: Věříte tedy v pravdivost a správnost věcí, které nás vyučujete?

            Přednášející: Ano, jistě.

            Student: Potom nerozumím tomu, proč také nevyučujete pomocí dialektické metody jako Sokrates? Proč otázky kladu především já, a vy vůbec, když by to ve shodě se Sókratem mělo být naopak? Neměl byste nás přivádět k moudrosti kladením otázek a vyvracením našich představ o tom, že jsme moudří? Domnívám se, že Sokrates svůj boj prohrál. Sám zůstal sice věrný své myšlence do konce života, ale jeho snaha naučit této věrnosti také ostatní selhala. Celé plejády lidí za posledních dva a půl tisíce let, kteří o sobě tvrdili, že jsou filosofové, se o sobě domnívali, že jsou moudří. Učili ostatní moudrosti, kterou sami nevládli. Psali tlusté knihy plné výroků, o kterých si mysleli, že jsou pravdivé, že jsou jejich vědomostí. Učili o Sokratovi, protože se domnívali, že v jeho životě a slovech je obsažena moudrost. Tím Sokratovu myšlenku nejvíce zrazovali a všichni, nejvíce laici, nefilosofové, mohli vidět, jak i lidé obecně pokládání za moudré učí ostatní věci jedné, ale ve svých činech žijí věcí jinou. Domnívám se, že Sokratův soud byl prohraný, neboť lidé a především filosofové si stále myslí, že jsou moudří.

V Praze dne 1.2.2007

použitá literatura:          J. Patočka – Platón (zejména začátek knihy pojednávající o Sokratově soudu)

                                   J. Patočka - Sokrates

                                   Platón – Obrana Sokratova (slovenský překlad)

                                   Toman, Tomanová - Sokrates