černošedě slyším tlukot srdce jestřába ne, nepotřebuji jasných obrysů cítím varhany na čele ony rozlámanou melodii skládají mi do šatníku
nejsem sám jenž vidí ocet v lahvi za oknem co sýkorám naleptá vnitřnosti a hned pak se v něm utopí ne, to my všichni se topíme i když plavat umíme vždyť je to tak příjemné... slyšíte tu krásu?
Krokova dcera 'prý' nám nechala poselství ale poslouchejme pryžového bohéma neboť ten mnoho ví hodně viděl, zažil všichni k němu užasle sypeme svůj popel nářku
mé miminko se dusí vlastními vlasy, že prý tak voní po marmeládě s ořechy... čísi matka tomu přihlíží a prohlíží si své vrásky zoufale v modravém zrcadle snad i usmála se na nás...
však v tom Zem se zastavila stekla poslední slza pro bezbranné a barvy duhy odráží se na hladině...