Je dáno těm, kdo ohněm zaplanou

že vzbudí zem do noci spoutanou

a pak se v prachu roztříští

pro tento pád a také pro příští

sen chci ti dát...

Nebezpečné hry hvězd

   Siancie je země pouští, ve dne vydaná napospas slunci a prachu, v noci chladu a hvězdám. V mnoha krajích Yagarského jihu lidé věří, že hvězdy jsou děti dobré Anstrei, milované bohyně pramenů. A Sianciové navíc věří, že hvězdné Anstreiny děti občas sestupují na zem, aby pomohly lidem ve věčném zápolení s žízní, bídou a zvůlí mocných. Mnozí viděli hvězdný roj mířící k zemi noc předtím, než se v oáze Attama objevili dva cizinci, bratr a sestra.            

    Přešlo pět okruhů velkého měsíce a v poradním domě mocného města Higorty se důstojně odění muži skláněli nad stolem jak vojevůdci nad mapou. Jeho modrá deska pokrytá sítí tenkých stříbrných čar ostatně mohla válečnou mapou být, spíše se jí měla brzy stát. Hrací deska pro posvátnou hru Echer, při níž se pomocí zlatých kamenů napodobuje postavení a pohyby hvězd. Kdo ovládne stříbrnou síť, než slunce odměří hodinu, stane se vítězem. Pravidla hry Echer jsou složitá jako samo hvězdné soustrojí. Spletitost nesčetných variací a tajemnost té hry přivedla kdysi dávno učence k přesvědčení, že jejím prostřednictvím mohou bohové promlouvat a vynášet svůj soud. Co se v barbarských zemích západu řešilo posvátným soubojem na meče, bylo zde, při okraji Siancijské pouště, často rozhodnuto u hracího stolku. Jako dnes...

Zatímco povolaní soudci rovnali zlaté hrací kameny, do pohodlného křesla usedl muž ve zlatě a modři. Shanerdim, mladý vzdělanec, mistr Achurova řádu a nepřekonatelný hráč Echeru, zvítězil pro své město v bezpočtu posvátných partií. Dnes by měli bohové zvláště přát jemu, jak soudili mnozí v síni. Vždyť jeho sokem je cizinec, který se sám přiznal, že byl kdysi démonem, a kdož ví, není-li jím dodnes.

Tajemný Inn za pět okruhů velkého měsíce změnil vyprahlý kraj Attamy v rozkvétající zahradu života. Dal jí pět nových, na vodu bohatých studní, které kázal kopat na nepravděpodobných místech způsoby dříve neznámými a do hloubek, jež se jistě vymykají lidským možnostem. Větrem poháněné věže z nich teď čerpají nejvzácnější bohatství a koryty vyloženými glazovanými dlaždicemi, aby ani kapku nevsákla poušť, je rozvádějí k novým sadům. Z ubohé Attamy, která ještě nedávno kupovala od šťastnější Higorty vodu, se stával nebezpečný soupeř stoupajícího věhlasu.

Představeným Higorty se už dlouho zdálo záhadné dění v Attamě podezřelé a ptali se, jakéže síly se za ním skrývají! Attamští zarytě tvrdili, že jejich stavitel je hvězdou, která sestoupila ze svých sfér. Legenda však padla, když Attamští o svátku studní nabídli Innovi za manželku samotnou kněžku Anstrei, pannu jménem Anfreas. Podle bájí totiž hvězdy, které uzavřou na zemi sňatek, zůstávají... Tehdy Inn sám přiznal, kým kdysi byl: démonem, který si podroboval, lámal a ničil duše lidí!                                                

Prý se dobrovolně vzdal zlé cesty a přijal za paní Anstrei. Attamští by na to jistě přísahali. Snad podlehli tajemnému vlivu jeho sestry, pěvkyně a kouzelnice slov, která dovedla z odhalení Innových zločinů vytěžit legendu mocnější, než byla ta nebeská. Jeho pochybné umění vydolovat ze země vodu proměnila v důkaz odpuštění a přízně patronky pramenů. Vždyť koho by si měla Anstrei oblíbit, ne-li muže, který se z vlastní vůle odvrátil od temnoty...?

Vlivní občané Higorty nadšení Attamských nesdílejí. Obvinili Inna, že vodu, již přivedl do Attamy, uloupil pomocí kouzel z jejich přebohatých zdrojů! Královský soud ovšem k tak jednoznačnému závěru dojít nemohl: důkazy scházely a Innova legenda byla příliš uhrančivá. Nezbylo než povolat bohy pomocí posvátné hry Echer.

Mistr-hráč Shanerdim, navzdory svým schopnostem a víře v souhlas bohů, pociťoval neklid, když čekal na svého soupeře. Je pravda, že Inn měl a snad ještě má moc nad lidskými dušemi? Když byli Attamští se svou pří  u soudu v sídelním městě, došlo k podivné události.

Jejich poselstvo vedla ona Anstreina kněžka Anfreas, někdejší Innova nevěsta při sňatku, z něhož dík čarodějově upřímnosti sešlo. Anfreas se ujala člověka, který upadl na ulici, a ošetřovala ho. Dva dny krutě trpěl v horečkách: v blouznění vypluly na povrch ztajené úzkosti a pochybnosti jeho mysli. Ze zmatených slov a náznaků Anfreas vyčetla, že u dvora se chystá vražda významného muže.... Jenže Anstrein zákon káže lékařům pomlčet o tom, co bylo vysloveno nemocnými. A proto Anfreas sama vydráždila Inna, aby proti ní použil svou strašnou moc a přinutil ji promluvit. Tak bylo vraždě dvořana zabráněno...

Přestože stál proti Attamským, nemohl se Shanerdim ubránit soucitu při pohledu na mladou ženu v bílém šatě Anstreiných zasvěcenek. Pečlivě tu dohlížela, aby tábor Attamských nebyl zkrácen na svých právech, ale v její tváři s hrdými rysy pouštního lidu ležel stín. Kolik pokoření a hrůzy musela zakusit od muže, kterému ještě nedávno chtěla odevzdat svou lásku a svůj osud! Shanerdim se v duchu otřásl, když uviděl přicházejícího soupeře. Všechna úcta Anfreas, že po tom, co se stalo, překonala svůj děs a zůstala Innovým spojencem pro zájmy Attamy. Vyhnula se ale jeho pohledu, když se přiblížil, odvrátila tvář.

Inn jako by na okamžik zaváhal, a pak se s majestátním klidem otočil k Shanerdimovi, který vstal. Inn sklonil hlavu a mladý mistr to gesto opakoval, cítil, jak se mu chvějí ruce a musel přivřít oči. Oba se posadili. Shanerdim nepřekonal zvědavost a znovu vzhlédl. Jen matně vnímal tvář s cizími, neobvyklými rysy a slabý úsměv na rtech: nade vším panovaly dvě temné hvězdy, z nichž přesto vyzařovalo světlo, spousta světla. A také úsměv, velice hořký, trochu posměšný... Inn sklopil oči, asi poznal, že jeho soupeře zneklidňují. Nechtěl mu zřejmě překážet v soustředění, celý jako by se stáhl za neviditelnou hradbu. Shanerdimovi se ulevilo, mysl měl najednou svěží a jasnou. Inn mu dal mírným gestem přednost, a tak Shanerdim začal.

Ještě neměl tak bystrého a pohotového soupeře. Inn sahal po kamenech bez velkého rozmýšlení. Využíval Shanerdimových pokusů ve vlastní prospěch, když mu soupeř někde zavřel cestu,  bleskurychle změnil načatý obrazec v něco docela jiného a připsal si další vítězství. Mladý mistr náhle pocítil, že je pomalý, jeho rozum byl těžkou obrněnou lodí, která se vlekla za lehounkou bárkou soupeře, nesenou proudem tajemné a zřejmě  neomezené obrazotvornosti. Inn hrál s lehkomyslností dítěte a přesto byl nedostižný. Zvítězil naprosto bez námahy...

Shanerdimovy ruce ztuhly, když zlatý gong ukončil partii. Neodvažoval se pohlédnout na přední muže Higorty, které dosud nikdy nezklamal.

"Byl jste skvělým soupeřem, pane," slyšel hebký Innův hlas. "Leč touto hrou promluvili bohové a ti přeci nemohou lhát. My jsme vám vodu nekradli."

Shanerdim strnule zvedl hlavu. Už sedm let neprohrál v posvátných partiích, ani v těch soukromých. Jeho učitel mu vštěpoval, že hráč, který příliš spoléhá na zásah vyšších sil, je špatný hráč. Musí si uvědomit, že je to naopak on, kdo svou dovedností pomáhá bohům zvítězit v jejich přích. Bohové Siancie jsou mocní, ne však všemocní v boji s tmou... Čaroděj Inn klidně pokračoval: "Bylo by mi ctí, zahrát si s vámi někdy jako s přítelem.”

  Shanerdimovi se nahrnula krev do hlavy. Jak to může vyslovit tvor, který nepatří ani mezi lidi, který mu vzal věhlas neporazitelného, zmařil posvátné poslání, na něž se připravoval tolik let?! “My dva nemůžeme být nikdy přáteli, pane," takřka vykřikl. “Snad nejste zloděj, ale jistě čaroděj... a jako takový byste měl být souzen bohy i lidmi...!"

   Inn se zvolna opřel  v křesle. Asi nebyl poprvé takto odmrštěn. "Postavím se před váš soud," řekl tónem, který Shanerdimovi zastavil dech v hrudi, "když teď nade mnou zvítězíte. Chcete zadostiučinění pro svou poraněnou pýchu? Nabízím vám soukromou partii, osobní souboj nás dvou, chcete-li. Ale musíte do ní vsadit sám sebe, stejně jako já."

  Shanerdimova takřka zamrzlá krev se znovu rozproudila. Nemyslel v té chvíli na nebezpečí, ale na novou, zázračnou možnost zahladit své selhání, své otřesené postavení, obnovit svou vážnost v očích všech. Už dávno žádali vzdělanci ze všech koutů Siancie, aby jim démon z Attamy byl vydán! Zatím byl nedotknutelný, soudržnost a oddanost lidí  z pouště ho chránila. Nyní se sám nabídl moci osudu... a Shanerdimova umění.

"Budu hrát," prohlásil Shanerdim.

Kdyby se podíval do tváří Higortských učenců, snad by pochopil, že u nich tolik neklesl pro jednu prohru, že o něj mají starost... Byl však příliš v zajetí vlastních vášní, neslyšel a oči upíral jen na hrací desku. Jemně setřásl z ramene ruku svého starého učitele, který se mu pokoušel domluvit. S horečným leskem v zorničkách sledoval, jak soudci urovnávají hrací kameny a chystají se odměřit čas.

Inn zatím klidně spočíval ve svém křesle, jako by se ho vzrušení kolem netýkalo. Jen jednou zalétl pohledem vzhůru, k přízračně bledé Anfreas, která zjevně nevěděla, co si v této vypjaté chvíli počít. Běželo také o zájem Attamy, ale zároveň to bylo příliš osobní, než aby měla pravomoc zasáhnout, příliš osobní... V Innových očích na okamžik zableskl úsměv plný zlověstného ohně i hebkého světla. Odmítl přednost, kterou mu Shanerdim čestně nabídl.

Mladý mistr učinil první tah. Tentokrát byl souboj  pomalejší, Inn více váhal a Shanerdim si připsal několik pozoruhodných triumfů. Přesto neměl klid. Cosi jako by ho varovalo, že partie je i tak v rukou soupeře. Výsledky byly dosud víceméně vyrovnané, až příliš... připadalo mu to umělé, záměrné. Žena v bílém, která stála o pár kroků dál, však vůbec nepochybovala.

"Nikoliv bohové, ty  máš právo posunout kameny osudu, Anfreas,” říkaly jí Innovy jiskřící oči s nebezpečným úsměvem na dně. “Tak suď: Mám se podrobit, vzdát se těm, kdo se mne bojí a proto i nenávidí? Bojíš se mne i ty, Anfreas....? Bojíš se dost, abys jim mne dala? Protože jestli mne necháš zvítězit, vydáš mi zde toho muže. Bude můj. Máš o něj strach?"

    Anfreasiny rty se chvěly. "Ty prokletý, proradný!" křičela v duchu. "Sejmi to ze mne, nemáš právo mne tak mučit! Nechci rozhodovat tvůj spor!"

    "Je to náš spor, Anfreas. Nehodlám žít na dosah tvého němého opovržení. Jako zločinec, který dostal z laskavosti bohů milost, ale nikdy už se nemůže očistit, věčný dlužník... Ty sama jsi prohloubila míru mých vin! Použila jsi mne jako nástroj na špinavou práci, abys mohla zůstat čistá, abys neporušila jediné slovo Anstreina řádu..! Donutila jsi mne být znovu na chvíli démonem, když ses vydala mé moci, obětovala jsi nejen svou, ale i mou duši. Víš to? Nebo sis myslela, že tu mou už nic neznečistí? Anfreas, udělala jsi to opravdu jen proto, abys zabránila zločinu?"

   Kameny kloužou pod štíhlými prsty hráčů. Shanerdim je teď o krok napřed, ale Inn jako by si toho ani nepovšiml. Oči Anfreas jsou plné hořkosti...

"Ano, přiznávám, důvodů bylo více. Když jsem tě přinutila zranit mne, doufala jsem, že hrůza navždy vypálí plevel v zahradě mé duše. Býval pěstěným květem, láskou k tajemné bytosti, již jsem považovala za příchozího z hvězd. Ale on ve skutečnosti vystoupil z hlubin, o nichž jsem ani netušila, že jsou... Vím, že jsem se oklamala sama... a sama si za to také vyměřila trest!"

“A mne jsi pasovala na kata. Jaká čest! Měl jsem právo určit tě na oplátku soudcem, Anfreas!"  Poslední záblesk výzvy a sklopil víčka.

Anfreas jako by se probudila z očarování. Pohlédla na hrací desku a pak na sluneční hodiny za arkádou na nádvoří. Shanerdim byl teď napřed o celých pět kroků, jeho pobledlá tvář zrůžověla  rostoucí sebejistotou. Stín na hodinách se hrozivě blížil k cíli... Anfreasinu hruď sevřel mráz. Je pozdě, Inn promeškal svůj čas kvůli němému souboji očí. Jako pravá kněžka dovedla oběť do konce, ne však svoji... Ach Anstrei, proč vlastně? Tolik ji pobuřovala jeho nestoudná troufalost, že si činil nárok na světlo a nehodlal o něj prosit jako o almužnu?

To ona, slepá, ho stále vracela do tmy, dohnala i k šílené partii o život a duši, jíž proti sobě bezpochyby znovu popudil bohy. Připravila ho i o naději očistit se žitím. Jestli prohraje, bude usvědčen lidmi a zabit, zemře jako démon a jako démon stane před bohy. I kdyby se dobrá Anstrei slitovala, sotva ho jediná před nimi obhájí... Anfreas sevřela opěradlo křesla před sebou, až rákosový rám zaskřípal.

Inn zvedl oči a její zoufalý pohled se do nich zabodl jako šíp do terče.

"Inne, jestli je nějaký způsob, nějaké kouzlo, jakékoli, užij ho a vyhraj! Dej mi, co jsem nedala já tobě, naději... čas..." 

     Jeho rty sebou škubly náznakem úsměvu a z očí se vyřinula záplava světla, až Anfreas mimoděk zalapala po dechu. Jako by byla bohyní a pouhou myšlenkou způsobila výbuch sopky, dala vzplanout novému slunci... Dotkly se jí paprsky nekonečné radosti, trochu trpké, ale o to hlubší a vděčnější... s příměsí chlapeckého šibalství. V tu chvíli věděla, že i kdyby teď prohrál, nelitoval by toho, co vyvolal. Může vůbec pozemská žena přijmout takový hold?

Innovy ruce se znovu chopily zlatých kamenů hry Echer. Náhle byl vševidoucí. Jediným pohledem obsáhl celou desku a proměnil ji v písmo, jemuž rozuměl jen on. A pak z něj před bezmocným Shanerdimovým zrakem poskládal slova vítězství...

Dlouhý podvečerní stín překryl znamení na slunečních hodinách a jeden ze soudců to ohlásil úderem na zlatý gong. Všechno zkamenělo. Jen ze Shanerdimových úst se vydral slabý šelest, jako by z něj odešla všechna síla. Sesul se do sebe a zmenšil v náhle příliš velikém křesle... Oči upíral na zlaté kameny na desce, snad se jich chtěl zachytit před pádem do propasti. Prohrál. Sám sebe... Bázlivě trhnul rameny, jako by očekával ránu, když se muž na druhém konci stolu pohnul.

"Neboj se," řekl Inn tiše. "Nežádám tvou duši ani tělo, neublížím ti. Jsi svobodný." Shanerdim prudce a nedůvěřivě zvedl hlavu. "Ano, jsi volný," opakoval Inn a díval se mu do očí. "Doufám jen, že jsi pochopil, že stojíš za víc, než za vítězství v této hře, že jsi víc, než jen zlatý kámen na poli cizích zájmů. I kdyby to byli bohové. Už rozumíš? Nejsem sice tvůj mistr ani přítel, ale někdo, kdo příliš dobře zná cenu lidské duše... Kdybych nevyhrál, snad bych ti to řekl svou smrtí."

      "Pane," zasípal Shanerdim ztěžka, "jak mohu splatit..."

      "Nic mi nedlužíš, Shanerdime. Vzdávám se tě. Ale nezříkám." Inn povstal a nebezpečné světlo jeho očí naposled zasáhlo Shanerdimovu tvář. Pak odešel.

        Sluneční hodiny na nádvoří odpočívaly v chladivém tichu, setmělo se. Síň, kde se hrálo, byla dosud plná vzdělanců a předních občanů Higorty. Ve vzduchu se vznášela vůně sladkostí a vína. Snad pili na smutek z prohry v posvátné partii, snad spíše na radost a úlevu ze Shanerdimovy záchrany.

   "Nebojte se o mne, jen potřebuji chvíli přemýšlet... sám..." Shanerdim stiskl ruku svému starému učiteli a ten přikývl. Mladý mistr prošel arkádou a sestoupil do zahrady. Chladný dech noci byl příjemný, zvláště když se mu ještě točila hlava... Nikoli z vína. Neslyšel za sebou kroky, tušil, že starý muž dosud stojí pod arkádou a doprovází ho starostlivým pohledem.

   "Ubohý, dobrý mistr...”  Hlas, který k Shanerdimovi dolehl odkudsi zblízka, zdál se být součástí nočního větru, a přece měl tělo... Na kamenné lavici se něco pohnulo a ze stínu vystoupil stín. Ženská postava v tmavých šatech podivuhodně splývala s nocí. Tohle nebyla bělostná Anfreas... "Chudák váš učitel..." opakovala. Asi také přihlížela osudné partii a on si jí nevšiml, nevnímal v ty chvíle skoro nikoho...

  "Já vím," přiznal konečně, "způsobil jsem dnes svému mistrovi velkou úzkost a bolest... " odmlčel se. Mluvit dál bylo zbytečné.

   "Znám, jaké to je," řekla žena, "vidět někoho vám blízkého hrát smrtelně nebezpečné utkání, a nesmět zasáhnout. Jedna z nejstrašnějších věcí, jaké lze od milujícího člověka žádat..."

Přikývl a usedl na kamennou lavici vedle ní. Najednou mu nevadilo, že není sám. Její přítomnost byla příjemně nevtíravá, jako vánek, který mu chladil čelo. Byla vtěleným hlasem, hebkým, mírně drsným, jak vzdálené poryvy z pouště s příměsí písku a odkrytých vrstev vědění.

   "Obávám se, že svého učitele ještě zklamu," přiznal jí s povzdechem. "Nedovedu si představit, že bych ještě kdy usedl k posvátné partii. Ani ne proto, že by mi připomínala mou dnešní prohru a strach, ale... připadá mi teď všechno tak prázdné..."

   "Dotkl jste se ohně," promluvila tiše, "živého plamene - a nesežehl vás... Jen vás už nebaví hrabat se  v popelu po cizích požárech. Echer je jenom hra. Hvězdy jsou skutečné..." 

Zamyšleně nadzdvihl obočí. Rozuměla snad onomu tak nesdělitelnému, že se pro to cítil sám na světě? Zvrátil hlavu nazad. "Zdá se mi," říkal s očima ponořenýma do nebeské klenby, "jako by všechno začínalo znovu, nebe i země... můj život... od ničeho. Stále žasnu nad tím, že mne opravdu propustil..."

   "Nikdy neměl v úmyslu vybrat si vaši sázku," řekla. "V té hře mohl ztratit vše... nebo získat mnohem víc, než tušíte. Vyhrál. Měl z čeho rozdávat. A přece vím, že by vás chtěl."

   "Řekl, že se mne vzdává, ale nezříká," poznamenal Shanerdim váhavě. "Cožpak si opravdu myslel..."

"Že byste se k němu svobodně a dobrovolně vrátil?" dořekla, co se on neodvážil vyslovit.

    "Ale to je šílená myšlenka, nemyslíte?"

Chvíli počkala a její hlas byl opět jako vzdech nočního větru. "To nemyslím."

    Najednou vstala a bez rozloučení odcházela zahradou - útlý stín mezi stíny. Neměl dost vůle ji zadržet, jako by ani pořádně nevěřil, že je hmatatelná. Matně ji zahlédl na sloupové terase zadního křídla domu... Zůstal na kamenné lavici, tiše a trochu strnule, než ho vyrušil sluha s lampou.

   "Kdo teď bydlí v hostinských pokojích v zadním křídle?" zeptal se ho.

    Sluhu překvapilo, že to neví. "Váš soupeř, mistře, se svým doprovodem."

   "Inn..." Nebyla to otázka, ale sluha svědomitě přikývl. Když se od hosta nedočkal dalších slov, diskrétně se vzdálil.

Ještě chvíli setrval Shanerdim v nehybnosti. Pak vstal. Když kráčel napříč zahradou, měl pocit, že  se  naposledy dotýká bezpečné a pevné země. Ale nic už ho nemohlo zadržet.

Pod arkádou hrací síně stál starý učitel a díval se do sadu. Jen náhodou zahlédl mezi bílými sloupy zadního křídla postavu, jejíž pohyby důvěrně znal. Ruka s číší vína mu bezmocně poklesla. Se směsí smutku, úzkosti i závisti pozoroval, jak stín prochází sloupovím ke dveřím domu. Ty se  otevřely - malý záblesk světla ve tmě. Shanerdim byl očekáván.

Starý učitel nechal vyklouznout z prstů skleněnou číši. Dopadla na mramorovou podlahu a rozbila se. Vzduchem pronikl tříštivý zvuk jako hlas zlatého gongu, který přerušuje hru. Teprve teď partie skutečně skončila.