Zpěv železného věku Když se podívám za sebe někdy až závrať mívám když se podívám za sebe snad se to stává i vám Co světů prošla jsem a ér! Svůj peníz každý razit dal různý kov různých vah a měr a čím míň platil, tím víc stál... První byl zlatý jako med a voněl kávou z žita ta vůně byla naposled tak laskavá, tak sytá Jak slunce, co se naopírá do stěn Žižkovských komínů jak křídla oken byla čirá chuť po medu a po kmínu... Druhý byl jak meč ukován ze stříbra s ametysty byl cítit mořem jeho van a dalekými místy A od pólu i od rovníku měl zrovna dvacet tisíc mil prach na ulicích Dubrovníku příboj, co o pobřeží bil... Třetí, ten mědí temně žhnul čas tekl v něm jak láva a přitom prostý byl jak sůl jak chléb co země dává A při vší bídě, při všem kalu to byl ten nejryzejší svět kráter či kratér, první z grálů ať víno v něm, ať třeba jed! Vychladla závěj na Pompejích šero má ocelový chlad po pohromách, po výhni jejich je čas se smířit, nebo lkát Poslední peníz možná zbývá v něm často smrt si bere plat na dlani studí, dlaň je živá jak půda, co chce zrno dát Když se podívám za sebe mám závrať a s tou chodí pád |