LiTerra

Vaše díla Vaše sbírky Avíza Názory Vámi hodnocená díla Vaše názory Historie Oblíbení autoři Vaše stránka

Dílo #3485
Autor:	Monty
Druh:	<žádný>
Kategorie:	Próza
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	18.02.2004 00:26
Počet návštěv:	1590
Počet názorů:	20
Hodnocení:	15

Kouzlo údů XVI.

Kapitola VII. - druhá část

Den před policejními jatky na Národní třídě jsem byla v Praze. Můj tamní známý mne přemlouval, abych zůstala do druhého dne, že to bude stát za to. Byl to aktivní aktivista Českých dětí - v létě 1989 nás společně sebrali esenbáci a zvařeli na 24 hodin na CPZ, protože jsme hanobili sochu státníka. Přesněji, on a jeho kamarád hanobili sochu státníka močením na její podstavec, já jen přihlížela. No, vlastně jsem při tom přihlížení pokřikovala něco jako „Bolševici jsou kurvy“. Byli jsme všichni ožralí, tedy kromě té sochy. Esenbáci nás naskládali do žigulíka a odvezli. Zarytě jsem odmítala prozradit svou totožnost a jediná rozvitější věta, která splynula z mých rtů, byla: „Můžu si u vás zapálit?“ Když paže socialistické spravedlnosti viděly, že se mnou není řeč, z cely předběžného zadržení mne vyhodily a na rozloučenou cedily mezi zuby něco jako „však my si tě najdem“.
Nenašli. Měli na to ubohé tři měsíce.
Naléhání svého aktivistického kamaráda jsem bohužel odolala. Z velmi prozaických důvodů - neměla jsem na hotel a na spaní pod širým nebem byla už zima. Myšlenku na to, že bych se pod rouškou tmy vkrádala do bytu kamarádových rodičů, jsem zavrhla poté, co mi prozradil, že bydlí v panelákovém dva plus jedna a společně s ním spí v pokoji o výměře 4 x 4 metry ještě jeho dvanáctiletý bratr.
Později jsem svého rozhodnutí hořce litovala. Vlastně litovala jsem toho už druhý den odpoledne, kdy jsem dotyčnému telefonovala, abych zvěděla co a jak.
„Tak co,“ ptala jsem se poťouchle, narážejíc přitom na zkušenosti z Palachova týdne, „už jseš suchej?“
„Včera voda netekla,“ ozval se ze sluchátka temný hlas. „Včera tekla krev.“
V tu chvíli jsem se nenáviděla. Já, takový nekompromisní odpůrce režimu, jsem se neúčastnila akce, kde šlo o život?
Byla jsem velmi naivní a ani ve snu by mne nenapadlo, že se jedná o komančský komplot. Začala jsem se angažovat a hned v pondělí jsem si přišpendlila trikolóru a ve škole zahájila tažení za občanskou neposlušnost. Spolužáci na mou iniciativu ovšem zvysoka kašlali a vysvětlovali mi, že se stejně nenajde dost lidí, kteří by se přidali na mou stranu, a kromě toho, co učitelé?
Obklopovaly mne tupé ovce, které vůbec nezajímal boj proti vládnoucí straně, ale pouze středeční písemka z biologie a šeptaná informace, že „Ilonu na diskošce balil jeden starší depešák“. Když se nakonec ledy přece jen hnuly, stanul v čele stávkového studentského výboru předseda SSM, nějaký Kášek ze čtvrťáku, což mne silně znechutilo. Toužila jsem věšet členy ÚV KSČ na lucerny, nikoli bezmocně přihlížet tomu, jak všichni režimní přisluhovači obrací kabáty a stávají se bojovníky za svobodu a spravedlnost. Ale můj radikalismus nikdo nesdílel. Stávkovali jsme, chodili na demonstrace, pravda, ale ke skutečné akci se nikdo neměl. Husák stále žil, Jakeš a Štrougal také, a nic nenasvědčovalo tomu, že by je snad revoluční tribunál měl ztrestat na hrdlech.
Když jsem pak v televizi viděla sinalé mrtvoly Nicolae Ceausesca a jeho manželky, pochopila jsem, že naše sametová cesta není to pravé ořechové. Začala jsem listopadovému pseudopřevratu říkat „šmirglpapírová“ revoluce - nedávno jsem zaslechla, jak tento terminus technicus kdosi používá na obrazovce veřejnoprávního média; zvláštní, buďto se moje definice ujala, nebo ji vymyslelo několik lidí současně - a skepse se stále více vkrádala do mé, dříve tak vzrušené a entuziastické mysli.
V oněch pohnutých dnech přišla jednoho dne moje matka ze zaměstnání (zrovna jsem náhodou pobývala v jejím bytě) v slzách a beze slova přede mne hodila čerstvý výtisk místních novin. Na titulní straně se skvěla má fotografie, jak se zdviženou rukou, jejíž ukazovák a prostředník svíral „viktorku“, stojím v první řadě demonstrantů na zaplněném náměstí.
„A co jako?“ zeptala jsem se.
„Budu mít hrozný problémy,“ odvětila matka, nemaje daleko k slzám. Byla zaměstnána u vojska jako občanská pracovnice.
„Problémy?“ nechápala jsem.
„Když se to obrátí,“ vysvětlila máti.
„To už se neobrátí, buď v klidu.“
Matka ovšem straně věřila; mně naproti tomu nevěřila nikdy, jaksi ze zásady.
„Nemohla bys toho nechat?“ zakňourala.
Na rozdíl od ní jsem věděla, že není v čem pokračovat. Generální stávka byla za námi a další tábor lidu již svolán nebyl. Zajímalo mne ale, jak daleko je ochotna zajít.
„Co za to?“ položila jsem stručnou, leč zásadní otázku.
„Pět set?“ navrhla matka.
Pět stovek byl slušný peníz, když si uvědomíte, že krabička cigaret stála deset korun a pivo dvě kačky sedmdesát.
„To beru,“ kývla jsem. Máti vysázela na stůl domluvený obnos, já jej zasunula do zadní kapsy kalhot a s tímto bohatstvím jsem odešla do restaurace „Bílý lev“, kde jsme každý večer u půllitru diskutovali o žhavých problémech současnosti.
Po dvou dnech začala být matka nervózní, neboť zjistila, že peníze investovala zbytečně. Přímo na mne zaútočila, zda bych je nechtěla čestně vrátit.
Nechtěla jsem.
„Dohoda je dohoda,“ vysvětlila jsem jí. „Slíbila jsem ti, že už nebudu chodit na žádné demonstrace a svůj slib jsem dodržela.“
„Ale vždyť už žádné demonstrace nejsou!“ namítala matka.
„O tom nebyla řeč; dohoda zněla jasně: pět set korun, pokud nebudeš chodit na demonstrace. Nechodím na ně. To, že nejsou, je druhotný problém. Podle právní definice neznalost zákona neomlouvá, a kromě toho, ty peníze už dávno nemám.“
„Ty jsi utratila za dva dny pět set korun?“ zaúpěla matka.
„Ne zcela. Řekněme, že jsem utratila převážnou část.“
Nikdy jsem nebyla spořivý typ. Peníze pro mne představovaly vždy jen příjemnou součást života, která slouží k dosažení nějakého cíle. Samy o sobě pro mne neměly naprosto žádnou hodnotu.
Listopadová revoluce mi vzala ideály a především možnost emigrace. Když jsem potkávala bývalé členy uličního výboru strany s plackami OF, bylo mi špatně od žaludku. Byli to titíž lidé, kteří dříve buzerovali nájemníky kvůli nevyvěšeným ruským praporkům, to samí, kteří jako jeden muž volili bez známek vzdoru kandidáty Národní fronty.
Nenosila jsem placku OF. Poslední placka, kterou jsem nosila, byl portrét Gorbačova s nápisem „I like Mike“, někdy v osmdesátém osmém roce. Skoro mne kvůli ní sebral esenbák. Šla jsem si v klidu po ulici, když tu náhle kde se vzal tu se vzal, stál přede mnou příslušník, pohlédl na mou klopu a pravil:
„Sundejte to.“
„Proč?“ hrála jsem blbou. „Vždyť je to předseda nejvyššího sovětu!“
„Říkám vám sundejte to,“ opakoval esenbáček.
„A já vám říkám, že to nesundám, protože k tomu nemám žádný důvod. Jestli chcete, tak mě můžete zavřít, ale Gorby zůstane tam, kde je.“
Nezavřel mne, nestála jsem mu za to.
Zatvářil se velmi zle a odešel otravovat někoho jiného, někoho, kdo na rozdíl ode mne ctil bolševické orgány a měl strach z kriminálu.
V porevoluční době jsem byla zahořklý nihilista, který trávil většinu života v hospodě. Školu jsem nenáviděla; pokud už jsem tam musela jít, což se stávalo zřídka, bez panáka rumu na cestu se to neobešlo. Při hodinách jsem převážně spala. V poslední, oslovské lavici, si toho prakticky nikdo nevšímal - co ode mne mohli chudáci profesoři čekat? Mou existenci tehdy tvořil alkohol, nikotin, tabletky Kodeinu a truchlivá literární tvorba, v níž nakonec všichni zemřeli. S těmito předpoklady jsem pochopitelně nemohla pomýšlet na to, že bych snad oslnila nějakého chlapce. Mohla jsem je oslnit pouze svou spotřebou alkoholu. Rádoby chytrými žvásty ne, bylo mi jasné, že na ně není nikdo zvědavý.
Mé přítelkyně a spolužačky ovšem směřovaly plnou parou ke ztrátě panenství. Na rozdíl ode mne na sebe dbaly; sem tam projevila některá z nich touhu zkulturnit můj zevnějšek, což jsem jim nehodlala umožnit. Jen občas jsem jim dovolila, aby mne učesaly. Já sama se česala pouze sporadicky, připadalo mi to jako zbytečná ztráta času.
Přestože jsem byla hodně divný pavouk, lidé obecně respektovali můj nadhled, pragmatismus a diskrétnost, takže jsem byla často konfrontována s milostnými problémy svého okolí. Považovala jsem pohlavní tokání za zpozdilost, ale navenek jsem se tvářila jako hodný strýček, který vyslechne, zhodnotí, a v případě potřeby poradí. Moje rady se ovšem omezovaly pouze na banální konstatování „nech to plavat“, „to neřeš“ nebo „na každýho jednou dojde“.
Jakožto vizuálně zcela neatraktivní osoba jsem byla docela žádaný doprovod na schůzky s druhým pohlavím. Nebyla jsem ani v nejmenším nebezpečná; ve srovnání se mnou vypadala každá dívka jako Cindy Crawford.
Leckdy jsem se díky tomu dostávala do velmi tristních situací.
Mou nejbližší sousedkou byla Markéta, nepříliš pohledné děvče s mohutnou spodní čelistí, která při bližším pohledu silně připomínala sádrový model neolitického člověka, jak ho známe z Národního muzea. Zřejmě si byla svých nedostatků vědoma, a tak se při výběru partnerů zaměřovala na vojáky základní služby. Anebo měla prostě jen neodbytnou nutkavou touhu po uniformách, ostatně traduje se, že uniforma má pro některé ženy své kouzlo.
Pro mně neměla uniforma kouzlo naprosto žádné a zrovna tak úd, který se pod ní skrýval. Vojáčky jsem vnímala jako nadržené samce, kterým od vilného chtíče neodpomáhá ani brom v čaji, a tím pádem vlezou na všechno, co se jen trochu hýbe. Nepředstavovala jsem si svůj první milostný akt jako triumf něžnosti a lásky nad mrzkým animem, ale nechat se obskočit říjným záklaďákem jsem přece jen nehodlala. Věděla jsem, že mne mé tělesné kvality nepředurčují k ulovení vyhlášeného krasavce, ale když už nic jiného, chtěla jsem svůj zelený vínek věnovat někomu, kdo nebude mít v mozku jen opušťáky a pořadová cvičení a nebude vypadat jako zmutovaný Rákosníček.
Markéta na mne několikrát vylákala do oblíbené hospody „Nový ráj“, kde se kromě studentů SZTŠ scházela také armáda. Scénář byl vždy stejný - vstoupíme dovnitř, od vojenského stolu se ozve mohutný ryk „ahoj, Markéto!“, „nazdárek, Markéto!“, načež přisedneme ke stolu - Markéta do středu mezi vojíny, já úplně na kraj - vojáci a Markéta se baví a pijí pivo, já piji pivo a nebavím se vůbec.
Jediný slušný vtip, na který si vzpomínám, se odehrál během vysílání dětského pořadu takhle v neděli odpoledne. V Ráji, jako v každé knajpě nižší cenové skupiny, byla totiž neustále zapnutá televize. Mezi dvěma kreslenými pohádkami vždy běžely reklamy firmy Mattel, která tehdy zhusta nabízela sáňky pro Kena a Barbii, tažené plastovým koníkem. Před obrazovkou se tehdy motal nějaký vojáček a jeden ze štamgastů na něj zařval: „Uhni, nevidím na Blizzarda!“
Konce pohostinských dýchánků bývaly rovněž stereotypní. Markéta obklopena vojíny odchází kamsi, já v bezpečné vzdálenosti od jejich houfu odcházím na autobusovou zastávku. Jen dvakrát to bylo jinak.
První pozměněný fahrplan byl ještě akceptovatelný. Krátce poté, co vojáci spočítali před placením drobné, přišla Markéta na můj okraj stolu a požádala mne o důvěrný rozhovor mezi čtyřma očima. Odešly jsme tedy na dámské toalety, kde mi Markéta důvěrně sdělila, že hoši nemají na útratu.
„Já jim ale nepůjčím,“ ujistila jsem ji. „Když zacvakám svý piva, zbyde mi asi osm korun.“
„O to nejde,“ šeptala spiklenecky Markéta. „Už jsem se domluvila s Milanem (místní pingl), že si to můžeme odpracovat v kuchyni.“
„Jak můžeme odpracovat?“ nechápala jsem. „A proč my? Ať si to odpracujou ty zelený hejhulové sami!“
„Když jim končí vycházky,“ nasadila Markéta smutný obličej.
Měla jsem sto chutí nechat Markétu otročit v kuchyni samotnou. Já pila za své, mě žádní vojáčci nepozvali, tak proč bych se za ně měla dřít? Ale nakonec jsem spolkla jedovatou slinu a rozhodla se být solidární.
Naštěstí byl Milánek gentleman a nechal nás jen umýt pár talířů a sklenic, čímž byla sekera vyrovnána.
Druhý nečekaný konec pivní párty byl podstatně horší.
Markéta tehdy měla narozeniny a ve chvíli, kdy se přiblížila zavírací hodina, nabídla mi pokračování v prostorách kasáren. Nebyla jsem zas tak opilá, abych se nezačala zajímat o technické detaily.
„Prosím tě, jak chceš lézt do kasáren? Přes plot? A to jako chcete chlastat někde u vojáčků na palandách? S tím nepočítej, v životě bych nevlezla někam, kde jsou zároveň záklaďáci a postele,“ namítala jsem.
„Ale ne, oni tam maj takový staveniště, kam se zašijeme, a na bráně má službu kámoš, pustí nás,“ vysvětlovala Markéta.
Nechtělo se mi, ale lákala mne představa, jak se někam vkrádám nelegálně. Všechno, co bylo jakkoli spojené s rizikem, mne příjemně vzrušovalo. Zelené persony mne sice nevzrušovaly vůbec, ale nepočítala jsem, že by se po mě začaly sápat. A i kdyby, prát jsem se uměla.
Do kasáren jsme se dostaly zcela bez komplikací, což mne mírně znechutilo - čekala jsem alespoň plížení a přískoky vpřed, nikoli civilní průchod vrátnicí. Kromě toho ve vrátnici měl hlídku Zdeněk Čech, ten, co mne kdysi pozval na Čelisti. Jestli jsem něco o něco nestála, tak především o šíření nějakých obskurních pomluv typu „ta dělá vojáčkům matraci“. Chtěla jsem se otočit asi po pěti metrech od brány, ale pak jsem si řekla, že se aspoň zadarmo napiju.
Vlezly jsme společně s několika vojíny dírou do baráku, kde nebylo kromě stavebního materiálu, nářadí a oškrábaných zdí vůbec nic. Nebylo si ani na co sednout. Usedla jsem tedy na nějaké cihly a začala se shánět po alkoholu.
Nabídka byla chudičká. Domácí patoky s vysokým obsahem metanolu jsem odmítala, becherovka mi nechutnala a k rumu bylo prakticky nemožné se dostat. Markéta mi zmizela z dohledu - pravděpodobně se kdesi poblíž oddávala milostným hrátkám. Mne si naštěstí nikdo nevšímal a tak jsem tou dírou vylezla zase ven.
Když jsem si oprášila kolena, zahlédla jsem opodál Zdeňka Čecha, jak si to štráduje směrem k bráně.
„Tsss, hej,“ sykla jsem na něj. „Vezmi mne ven. Hned.“
Zdeněk Čech na mne upřel poněkud sarkastický pohled a pravil:
„Hodná holka ze slušný rodiny, co?“
Nejradši bych mu vrazila do krku píšťalku, co měl přišpendlenou k uniformě.
„Čeho je moc, toho je právě tak akorát,“ odpověděla jsem poněkud dvojsmyslně.
Pak už neřekl nikdo nic. Zmizela jsem za plotem kasáren jako ještěrka pod kámen a prvním autobusem odjela vstříc teplu domova.
Tím pro mne výpravy do armádních kruhů definitivně skončily. S Markétou jsem pak chodila už jen v létě do kempu popíjet s čundráky.

Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'Monty', 18.02.2004 10:28.

Názory čtenářů

18.02.2004 00:40

Cekanka_ucekana

Nesnášim slovo "čundráci"! Nějak se mi při mým rychločtení vytrácí N a D.

Peníze jsou oběživo a aby fungovalo hospodářství, tak musej neustále kolovat, to jsme se učili v občanský nauce. Muj manžel to ale nějak pořád nechápe.

na exkursi v kasárnách jsem udělala ostudu, když nám nějakej lampasák řikal: "Děvčata, nebojte se vojáků, vždyť to jsou chlapci, jako všichni ostatní!" a já konstatovala: "Jo, akorát dva roky z provozu!"
Nicméně jednou jsem se jednim vojákem nechala zlákat k noční procházce po vřehu Labe. Moc mi to slušelo, "půjčila" jsem si matčin nový růžový kostýmek. Odmítla jsem si v něm sednout na břeh a koukat na hvězdy(!) a tak mi aktivní vojáček strčil pod zadek v růžový sukýnce igelitovou tašku. Nutno poznamenat, že břeh se svažoval k vodě (jak už to tak břehy dělaj), byl zatravněn a bylo k ránu. A tak jsem zjistila, že bobovat se dá i v létě.

TÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍP!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! :-)))))

18.02.2004 01:57

stanislav

někoho chtít věšet na lampy je dóst tristní touha... :o)
jinak příběh se pěkně vodvíjí...
*

18.02.2004 02:23

Paranoicus

Hohó! To má šmrnc, to má šťávu, to má koule!

18.02.2004 08:51

Johanka

to musím navíckrát, za první cca třetinu : *** :)

18.02.2004 09:44

Aki

umíš... fakt že umíš, Monty :o)*

18.02.2004 10:33

Anonym

Moc ráda Tě čtu...píšeš skvěle!...nikdy to není ukecaný a vždycky bych chtěla číst ještě dál :-) *

18.02.2004 12:04

pavson

Když jsem byl na vojně v Lounech, měla tam jedna rota půl roku na cimře děvče. Normálně s nima bydlela, ostříhali jí na kluka, vyfásla mundůr a dokonce s nima chodila i na žrádlo. Za chlast ji půjčovali ostatním rotám. Nebyla to Markéta?
*

18.02.2004 12:33

Monty

Pavsone, ne že by toho nebyla schopná, ale v době tvého vojákování chodila Markéta na střední školu v úplně jiném městě a nevšimla jsem si, že by půl roku chyběla. I když... jednou měla nějakou mononukleózu nebo co... :o)

18.02.2004 14:39

Humble

K nám do kasáren chodily dvě holky - jedna z nich vypadala tak na čtrnáct. Na otázku "Za kým jdete?" (to jako aby ho mohli zavolat) odpovídaly "To je jedno..." :o)***

18.02.2004 15:16

Pavla

18.02.2004 15:35

pavson

Humble napsal(a):

K nám do kasáren chodily dvě holky - jedna z nich vypadala tak na čtrnáct. Na otázku "Za kým jdete?" (to jako aby ho mohli zavolat) odpovídaly "To je jedno..." :o)***

Kozy neměla, přesto ho chtěla

18.02.2004 15:52

Humble

Popravdě řečeno - znám to z vyprávění, nikdy jsem je neviděl, do kasáren jsem moc nechodil :o)

18.02.2004 18:47

fungus2

Co dodat. Snad jen TIP

18.02.2004 23:17

Anonym

Pavson & Humble :-))))

19.02.2004 07:22