Na předměstí jednoho smogem znečistěného města v úplně obyčejném pokoji úplně obyčejného panelového bytu se odehrává neobyčejný příběh. Rodina Trevisových sedí shromážděná u jídelního stolu, svátečně prostřeného a osvětleného jen několika svícemi. Že to není jejich obvyklý večer poznáte i podle vzduchu, který není jako jindy nasáklý pachem ponožek pana Revise. Dnes je 24. prosince a tudíž den, který spousta lidí bůhvíproč nazývá štědrým a který je zlomovým dnem Vánoc. Zlomovým proto, že doba před ním je plná naděje a slastného očekáváním, zatímco doba po něm je plná prázdnoty, pocitu ztráty a především lítosti nad penězi za drahé dárky, které jsme koupili ostatním, když my jsme dostali pyžamo a tři páry ponožek. Přesto je období předvánoční a zčásti i vánoční dobou pokoje a klidu pro všechny. Tedy když pomineme chudé děti v Africe, chudé dospělé v Africe a umírající chudé děti a dospělé v Africe. Všichni ostatní si v klidu užívají vánoční pohodu: pečení cukroví, zdobení stromečku a večery strávené šlapáním si navzájem na chodidla ve frontách v supermarketech. I u Trevisových to zpočátku vypadlo, že tradiční průběh vánočního času zůstane letos neporušen.
„Hlavně nepolkněte kost, děťátka. Nepovezu vás zas do špitálu jako minulý rok.“ pronesl místo slavnostního přípitku pan Revis, otec rodiny.
Ještě jednou mě nazve děťátkem, a narvu mu tu kost tak hluboko do krku, že ji ani nebude muset polykat, pomyslel si jeho pubertální syn Kevis a při tom sebou škubl tak silně, že rozlil číši rychlých špuntů jeho desetileté sestry Fevis, která seděla vedle něj. Okamžitě začala brečet.
„Nech toho, žádnej kvalitní ročník to přece nebyl,“ snažil se ji citlivě ale marně uklidnit otec.
„Jen ji nech ať si pobrečí, víš přece jak má ráda borůvkovou příchuť.“ rozumně kontrolovala situaci Bevis, matka.
Revis souhlasil pod jednou podmínkou a tak zatímco Fevis bulela ostošest, vyndal si z lednice vychlazený Budweiser a dřív než děvčátku začaly vypovídat hlasivky a než sousedi začali bušit do stěn, měl ho v sobě.
|