| Dílo #34574 |
|---|
| Autor: | chroustik |
| Datum publikace: | 22.12.2006 08:45 |
| Počet návštěv: | 895 |
| Počet názorů: | 3 |
| Hodnocení: | 3 1 |
| Prolog |
|---|
|
| Běh životem |
Běžím. Tlapky se stále víc boří do sněhu a zanechávají tam hlubokou stopu, která čeká až jí někdo objeví a nebo jen zapadá sněhem. Mé kroky se stále zrychlují a tím se přibližuji k frekvenci běhu, kterou už nezvládnu, neustojím a prostě omdlím. Jenže já nemohu přestat běžet. Potřebuji znát pravdu. Je to teprve několik dní a mně již ty otázky, bez přicházejících odpovědí, plně ovládly mozek. Cítím se jako vězeň svého myšlení. Každé nové, alespoň trochu rozumné vysvětlení projede tělem jako kopí a já vím, že mi bude v těle trčet dokud se nedozvím pravdu.
" Táhni už do háje, ty ubožáku!"
Snaž se, přemýšlej. Co bych udělal?
Běžím. Nevnímám již studený sníh, který mě stále víc a víc pálí do mých končetin. Sleduji každou skulinku, kterou míjím. Oči těkají z místa na místo a slzí. Chladný vítr se rozhodl stížit mi moje trápení. Vidím lehce rozostřeně, přesto stále o několik tříd lépe než dřív. To vím určitě. Proč? Proč si pamatuji takové detaily , však důvod mé přitomnosti je jak vykouřený?
(_ Některá tajemství mají zůstat zachována_)
Cítím jabloň. Potřebuji jíst. Několik dní jsem o hladu. Tělo již stávkuje a posílá mi signály do čenichu o jídle na blízku......Nejím ovoce, ale teď bych si s chutí dal....
.....Jablka v zimě?......
Jen jedno čerstvé jablko. Určitě by mě to nakoplo a já nabral alespoň trochu scházející energie.
Tvrdý pád.
Ne, to ne! Další pytlačí past. Mám svázané nohy a nemohu se z toho dostat. Cítim jak o sebe dřou klouby. Čumák zabořený do sněhu a z tlapek teče krev. Cítím se jako odsouzenec čekající na výkon trestu- sto ran proutkem. STO PADESÁT RAN ŽELEZNOU TYČÍ! (Lež a nic nedělej...jen se vyčerpáš...)
_Aůůůůů
Ne, nesmím křičet. Pytlák mě uslyší a dostanu se do horších nesnází. Potřebuji plán.
( Nedáš si jablka???)
Jistě, dal bych si. Kousal bych pomalu...
Mám to. Tesáky! Ještě jsem si na ně nezvykl. Vždyť mohu provaz v klidu překousat...
Úplněk, jeho paprsky dopadají na můj hřbet a pohánějí mě nadpozemskou silou stále dopředu. Ve sněhu již zanechávám krvavé stopy.
( Teď už budeš pro pytláka snadnou kořistí!)--( Nepodceňuj mě!)
Strašná bolest za krkem. Musel jsem se nějak uhodit při tom pádu. Asi o nějaký kámen. Jen sebemenší pohyb hlavou a projede mnou omračující bolest. Krev z tlapek nepřestává téct...
( Vždyť víš, že jsi upadl na břicho!)--( Lžeš!)-- Úpněk se stal mým nepřítelem...
Je to blízko, cítím to.Čenich teď naopak spustil varovné signály, oči se opět zaostřily, uši napnuté a připravení zachytit i sebemenší hluk třepotu motýlích křídel. Přes měsíční koutouč se přetáhl hustý mrak... prohrál...
Jablka, ta proklatá jablka. Cítím je všude.
Běžím, mohl bych si dát závod se světlem a vím, že bych vyhrál. Vítr proti mně staví neporazitelnou barigádu. Však mě nezastaví. ( Úplněk jsem zdolal, zdolám i tebe!)
STŮJ!
Můj vnitřní hlas převzal vládu, musím ho poslouchat. Dech mi pomalu dochází. Každá rána bušícího srdce se rozezní lesem. Slyším srdce hlasitěji než svůj dech...Jsem na místě...
OTOČ SE!
Přede mnou je obrovská mýtina. Popadané stromy, nízká tráva, sníh nikde. Ticho zde rozhodilo sítě a čeká na další kořist. Je tak hlasité. Co bych teď dal za hluk motýlích křídel nebo jen tekoucí potok...
NO TAK, NADECHNI SE!
Jablka. Jestli byla před tím ta vůně silná, je v porovnání s tou co mě teď obklopuje úplné nic. Dokonce přehlušila vůni lesa, dřeva, sněhu. Noří se do mých nosních dírek a vlévá se do krevního řečiště, kde se rozlévá po celém těle. Nenávidím tu vůni...
A TEĎ SE POŘÁDNĚ ROZHLÉDNI!
- Konec mého trápení.
- Duše dostála svého klidu.
- Slzy tečou proudem dolů.
Na konci obrovské mýtiny roste strom. Je to jabloň. Po celé koruně jsou narostlé červené plody. Ano, v lednu na ní rostou jablka. Pod stromem leží tělo. Promodralé a vyhublé na kost. Lícní kosti se zanedlouho prořežou ven z tělních útrob. Kolem krku leží provaz. Nejspíš se utrhl a pustil bezvládné tělo k spánku pod hustou jablečnou korunou.
Tak a mám klid. Mohu si začít pořádně užívat svůj nový život...Nořím čumák do mrtvého těla a trhám kusy masa. Konečně se najím...Sežeru svoji minulost...
I vlci pláčou... |
|
Počet úprav: 2, naposledy upravil(a) 'chroustik', 22.12.2006 09:11.
| Názory čtenářů |
22.12.2006 23:46
 Marty_Zappa
|
Proč si pamatuji takové detaily , však důvod mé přitomnosti je jak vykouřený?
Tohle přirovnání jsem v životě neviděl, ani neslyšel.
Máš tam pár chybných čárek, no a trochu mi unikala celá pointa příběhu, která poté pěkně vyzněla. Takže asi věříš na reinkarnaci co?. Hm, hm, tohle je dobrý:
I vlci pláčou...
Jinak, dílo potěšilo. :-) |
26.12.2006 10:50
Haber
|
+ |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|