Po obloze plula velká šedivá oblaka, mezi kterými prosvítaly sluneční paprsky. Četař Horst Kurrer seděl za kulometem v horním střelišti bombardéru a bedlivě pozoroval vzdušný prostor. Přitom cítil, jak mu pracují nervy. Nebylo to poprvé, co letěl nad nepřátelským územím, ale tentokráte však pociťoval něco zvláštního. Ještě nikdy operačně neletěl o Vánocích. Vůbec nechápal, proč zrovna teď musí postupovat takové riziko. A tak mohl jen doufat, že tyto svátky zkalené válkou přežije.
 Poručík Karel Prouza a seržant Mirek Vlasák, se zastavili před kostelem, z jehož věže znělo zvonění. Do jeho vchodu směřovalo velké množství lidí na pravidelnou mši, tentokráte vánoční.
„Tak to už jsou třetí Vánoce, který netrávíme doma,“ řekl Mirek.
„Co bych za to dal, být teď doma,“ mínil Karel.
„No, nejsme jediný.“
Poté oba zamířili ke kostelu a za okamžik se vmísili do proudících lidí, mezi kterými jejich uniformy britského královského letectva vynikaly.
  Dvoumotorový bombardér prolétával mezi mraky a jeho osádka bedlivě sledovala oblohu. Letci doufali, že díky oblačnosti uniknou případným stíhačům. K cíli jim chybělo už jen několik minut letu. 
Vnitřek kostela byl zcela zaplněn a přes velká barevná okna chvílemi prosvítaly sluneční paprsky. Lavice už byly plně obsazené, a tak Karel s Mirkem zůstali stát u vchodu. Mše začala za chvíli.
  Letadlo označené černými kříži vlétlo do volného prostoru, co se vytvořil mezi oblačností. A letcům se naskytl pohled na zasněženou krajinu a město. Horst přitom uslyšel ve sluchátkách hlas kapitána, jak oznamuje přiblížení se k cíli. A vzápětí se na obloze objevily první rozprasky granátů. Ihned se na sedačce přikrčil a zmocnil se ho strach. Nemohl nic dělat, jen mohl doufat, že zdárně vyváznou jako zatím ze všech předchozích bombardovacích akcí. A v duchu, se začal modlit.
  Ke všem v kostele, se donesl zvuk sirén oznamujících nálet. A o chvíli později se ozvala protiletadlová palba. Mše však pokračovala dále, jakoby se venku nic nedělo. Oba letci hned zbystřili pozornost a brzo uslyšeli hluk leteckých motorů.
„To vypadá jen na jeden bombardér,“ řekl Mirek a vzápětí byl slyšet vzdálený výbuch bomby.
  Letadlo, se náhle prudce otřáslo a plameny zachvátily jeden ze dvou motorů, který byl zasažený palbou ze země. Horst vytřeštil oči a mráz mu přeběhl po zádech. Přitom pocítil, jak bombardér nadskočil poté, co bombometčík urychleně odhodil všechny bomby. Sotva se tak stalo, dostal bombardér přímý zásah. A o zlomek vteřiny později byl prudkou silou vymrštěn z letounu.
 Dvě exploze, zaduněly v blízkosti kostela a prosklená okna se zachvěla. Některé tabulky popraskaly, přičemž pár střepin dopadlo na podlahu.
Horst v prvních okamžicích, nevěděl co se s ním děje. Zároveň si však uvědomil, že padá vzduchem. Křičel hrůzou a pod sebou postřehl řítit se hořící trosky letadla. Instinktivně zatáhl za šňůru, kterou se otvírá padák. Ten se mu ale neotevřel, přičemž s vytřeštěnýma očima sledoval blížit se sněhový povrch země. Náhle byl však obklopen světlem a měl pocit jako by se začal snášet pozvolna k zemi. Nevěděl, jak se dostal na zem, ale přibíhající členové domobrany ho našli zčásti zaraženého ve sněhové závěji. Zajetí neunikl ale smrti ano.
Ze střechy kostela se ozvala rána, po které vypadlo několik kusů prken. A vzápětí dírou ve střeše propadla bomba.
„Proboha!“ vyhrkl Karel a strhl Mirka reflexivně na podlahu. Kostelem se rozlehly výkřiky a současně se zintenzívnilo světlo slunečních paprsků dopadajících skrz okna. V jeden okamžik to vypadalo, jakoby se letecká puma začala snášet na něčem zavěšeném. Lidé se rozprchli do stran kostela, načež bomba ozářená světlem dopadla do uličky. Pak se pomalu kutálela k ležícím letcům, kteří rychle vstali. A záhy se dokutálela až přímo k nim. V kostele zavládlo hrobové ticho, které po chvíli přerušil hlas faráře.
„Prosím pány letce, aby tu věc, co sem nepatří, odnesli pryč. Mši bych rád dokončil,“ pronesl v naprostém klidu. 
Za stálého ticha se ozvalo vrzání dveří a oni společným úsilím opatrně  bombu vykutáleli ven. A v kostele opět pokračovala mše. Netrvalo to dlouho a bomba byla naložena do vojenského náklaďáku, který jí odvezl.
 Oběma, se dodatečně rozechvěly ruce a pak si je navzájem stiskli.
„Tak tedy Šťastné a Veselé,“ řekli si společně a k zemi se začaly snášet sněhové vločky