Knihovna a tajemný návštěvník

                „Gabe! Tohle se vážně nedá vydržet.“  Počkala jsem si, až Gab zavítá do jídelny a hned na něj spustila. Už týden jsem se tu poflakovala a kromě výpomoci v kuchyni a prádelně neměla vůbec nic na práci. Dům jsem opouštěla jen tehdy, pokud jsem měla náhodou náladu se procházet po nádvoří nebo posedět na lavičce v malé bylinkové zahrádce u kuchyně. Brána byla pečlivě zamykána a těch několik záhonků bylinek bylo zase obehnáno vysokou zdí. 
            „Vyhýbáš se mi! Ale já už na to nejsem zvědavá , abych tu trčela jako ve vězení. Mám svůj úkol a ten hodlám splnit. I kdyby…“ zarazila jsem se.
            „I kdyby co?!“ zahromoval.
            „I kdybys mě chtěl zabít.“
            „Kdybych tě chtěl zabít, už bych to udělal. A kdybych přece jen ještě nedospěl ke konečnému rozhodnutí a teprve se na tvoji vraždu připravoval, stejně bys neměla šanci tomu jakkoli zabránit.“ 
            „Ne, Gabe. Kdybych opravdu moc chtěla, odešla bych a ani bys to nepostřehnul.“ Samozřejmě jsem si vymýšlela, ale rozčiloval mě takovým způsobem, že jsem si to hloupé chvástání nemohla odpustit.
            „Ale, ale… Tak děvčátko našlo skulinku v mém dokonalém opevnění. Kdo by to byl řekl,“ usmíval se.
            Cítila jsem se zahanbeně. Kdybych opravdu tu skulinku našla, už bych tu přece dávno nebyla. Věděla jsem to já a věděl to i on. 
            „Pořád si myslíš, že jsem nějaká hlupačka, protože nejsem na světě padesát let jako ty, ale…
            „Tak moment!“ zarazil mě uprostřed věty. „Já jsem podle tebe padesát let starý?!“
            A jejda, to jsem tedy trefila do černého. Pán bude asi ješitný.  Na padesát rozhodně nevypadal, ale protože mi připadal o hodně starší než já, plácla jsem jeho věk jen tak bez rozmyslu.
            „Tak kolik ti je?“ vyzvala jsem Gaba k odpovědi.
            „Ještě mi nebylo ani čtyřicet,“ odtušil.
            „No, to je už jedno. Stejně tě to neopravňuje takhle se mnou jednat i když bys mohl být klidně můj otec.“ Neodpustila jsem si ještě jedno rýpnutí.
            „A to si vážně myslíš, že se tvojí přítomností nějak náramně bavím? Že jsem u vytržení z takového hadího mláděte jako jsi ty? Nejraději bych tě praštil po hlavě, naložil na koně a pěkně přivezl zpátky mamince. To by bylo totiž nejrozumnější. Bohužel, tohle udělat nemůžu. Kdo ví, co je v tuto chvíli s tvojí rodinou. Jestli jsou vůbec ještě naživu. Pochybuji, že by je tví pronásledovatelé nenavštívili.“ 
            Jeho slova se mi rozezněla v uších a ochromila mozek. Nebyla jsem najednou schopná uchopit jejich smysl za správný konec. Chtěla jsem promluvit, požádat o vysvětlení, ale vyschlo mi v krku a ústa nevydala ani hlásek. Jen jsem zalapala po vzduchu. Moje rodina, moje rodina, moje matka, mí sourozenci… Moji rodinu ne. Ne! Rodinu ne… Nee…Prosím…ne…
            Zhroutila jsem se v přívalu pláče. Klečela jsem na podlaze, ruce zatínala v pěst. Slzy neslyšně stékaly po mých odkrvených tvářích a odkapávaly na voskovaná prkna. Cítila jsem, jak mi obličej stahuje grimasa pláče, ústa se otvírají k výkřiku, avšak oněmělá hrůzou se bezmocně zavírají, aby se s dalším otevřením pokusila o hlasitý projev bezmoci. Hrdlo je však příliš sevřené, aby dovolilo hlasivkám jakýkoli výrazový počin. Dost na tom, že umožní proudit vzduchu k rozbolavělým plicím sevřeným křečí v krajině srdeční. Zaťaté pěsti buší do podlahy, aniž bych jim k tomu dala nějaký pokyn. Dutý zvuk se odráží od mých vlastních uší a znovu a znovu vrací zpět jednotlivé údery. Necítím náhle vůbec žádnou bolest. Mám pocit, jako bych viděla sama sebe z nějakého podivného úhlu. Dlaně se mi rozvírají a v šíleném protestu se zatínají nehty do mých vlastních paží. Zmateně zírám na rudé půlměsíčky. 
            Plesk! Ten úder do tváře mě probral. Plesk! Ještě jedna facka z druhé strany. Hlasitě zavzlykám a vrhnu se do nabízené náruče. Nechávám se hladit a konejšit jako malé dítě.
            „Myslel jsem, že tě to napadlo,“ promlouvá Gabriel tichým hlasem. „Pořád mi předhazuješ, jak jsi dospělá a schopná. Copak ti nedošlo, že ohrožuješ svým posláním všechny kolem sebe?“
            Přestala jsem brečet a vymanila se z jeho náruče. Rozhodla jsem se k tomu postavit čelem. „Nedošlo mi to, máš pravdu. Jenže o jejich smrti nic nevím. A dokud se to nedozvím s určitostí, tak je budu nadále pokládat za živé!“
            „Nevím, jestli jsi nakonec opravdu tak silná nebo spíš jen umíněná,“ řekl Gab a podíval se mi upřeně do očí. Tentokrát jsem jeho pohled unesla. Spokojeně cosi zamumlal. Pak se vydal ke dveřím a vyzval mě, abych ho následovala.
            Prošli jsme celou chodbou v přízemí a zastavili se u posledních dvoukřídlých dveří. Ještě včera bych s největší pravděpodobností tajila dech nedočkavostí, ale dnes mi zbyl už jen ubohý pocit prázdnoty. Čekala jsem, až vyloví z kapsy klíč a odemkne. 
            Onou tajemnou místností byla knihovna. Rozhlížela jsem se po stěnách obložených tmavým dřevem i po vysokých vitrínách naplněných knihami. Každá kniha znamenala obrovskou hodnotu a tady jich byly snad tisíce. Divím se, že dveře byly pouze zamčené a nedržela před nimi stráž ozbrojená hlídka. Gab sledoval, jak na mě knihovna zapůsobí. Nevšímala jsem si ho a přešla k nejbližší vitríně. Otevřela jsem ji a vytáhla namátkou jednu knihu. Byla to zrovna nějaká všeobecná encyklopedie. Hesla doplňovala spousta barevných fotografií. Držela jsem v rukou hotový poklad. Knihu jsem zavřela a opatrně ji vrátila zpět na místo. Pohlédla jsem na Gaba.
            „Vidím, že jsi bohatý muž,“ podotkla jsem.
            „Je to dědictví po předcích. Nemám na té sbírce nejmenší zásluhu.“
            „Tvoje zásluha je v tom, že jsi ty knihy nesměnil.“
            „Riskoval bych i kdybych směnil jen několik z nich. Někdo by se mohl dovtípit, že to nebylo ani zdaleka vše. A zabývat se ještě zloději knih, na to nemám čas ani náladu. Ty umíš číst, že? Obyvatelé Města Ruin mají školy…“
            „Ano, máme tři školy a městskou knihovnu… ale v té jsem nikdy nebyla. Vstupenky jsou příliš drahé.“ Ano, do knihovny měli přístup jen ti nejbohatší. Nežili jsme si úplně špatně, jenže takový přepych jsme si dovolit nemohli. Měli jsme doma pouze čtyři knihy a ty si četli stále dokola. Byly používáním celé ohmatané a na mnoha místech slepované. 
            „Tady můžeš číst zcela zdarma,“ ukázal rozmáchlým gestem kolem sebe.
            „Vidím, že tu jsou staré i historické výtisky,“ konstatovala jsem po trochu podrobnější prohlídce.
            „Ano. Nové knihy vůbec nepořizuji. Za prvé nemají skoro žádnou informační hodnotu a za druhé je jejich kvalita naprosto příšerná.“
            Musela jsem s ním souhlasit. Knihtisk neměl valnou úroveň. Těžko to srovnávat s prací starých mistrů, kteří měli k dispozici dokonalé stroje.
            „Chceš tu chvíli zůstat a probírat se knihami?“ zeptal se Gab.
            „Děkuji. Ráda.“
            „Třeba ti to pomůže zahnat smutek,“ řekl a v hlase mu zazněl spodní tón soucitu.
            „Nemám žádný smutek!“ ohradila jsem se.
           „Samozřejmě. Markéta z rodu Silných je vůči takovým lidským slabostem odolná…“
            „Vysvětlila jsem ti, že není důvod se trápit, když nemám žádné zprávy.“
            „Dobře tedy,“ pousmál se. „Se silnými ženami je život snazší…“ Odešel, ale předtím ještě položil na malý stolek u dveří klíč. Neříkal nic, bylo však jasné, že je mojí povinností při odchodu dveře zase zamknout.
            Obrátila jsem se k regálům s knihami, ale nesáhla jsem po žádné z nich. Jen jsem se ponořila do svých vlastních těžkých myšlenek. Bojovala jsem se slzami a žalem. Před Gabem jsem se snažila působit vyrovnaně, jenomže to ve skutečnosti nebylo zase tak jednoduché. Zasadil mi příliš hlubokou ránu. Do počátečního zoufalství jsem se sice už nepropadla, ale ten podivný svíravý pocit okolo srdce zůstával dál spolu s mrazivou prázdnotou. Myšlenky mi poletovaly hlavou a kdykoli mě chtěla některá ovládnout, zahnala jsem ji pryč jako otravnou mouchu. Jen nemyslet, jen nedomýšlet…
            Nakonec jsem knihovnu opustila, aniž bych uronila jedinou slzu a otevřela byť jedinou knihu. Dveře jsem při odchodu pečlivě uzamkla. Klíč jsem schovala s tím, že později ho předám Gabovi. Teď jsem potřebovala být sama. Zamířila jsem do svého pokoje. Usedla jsem na pelest postele, složila ruce do klína a pokračovala ve svém nepřemýšlení. Oči jsem upřela na neutrální místo na stěně a zírala skrze ni. Upadala jsem postupně do stavu, který se hodně podobal spánku, jen s tím rozdílem, že mé oči zůstávaly otevřené. Nevím, jak dlouho bych vydržela takto civět do prázdna, kdybych nezaslechla pod oknem hovor. Poznala jsem Gabův zvučný hlas, ale hlas druhého muže mi připadal cizí. 
            V okamžiku jsem stála u okna a přes sklo pozorovala Gaba, jak živě hovoří s nějakým mladým mužem. Nerozuměla jsem, o čem diskutují, jen sem tam jsem rozeznala slovo, které bylo vysloveno hodně hlasitě. Chtěla jsem se pokusit okno potichu otevřít, ale v té samé chvíli pohlédl Gab nahoru. Naše oči se setkaly. Zatvářil se otráveně a odvedl druhého muže pryč. 
            Přemýšlela jsem, kdo to jen mohl být. Oblečen byl v šedivém oděvu. Nepatřil tedy k městským občanům, ani obyvatelům registrovaných vesnic. Mohl to být sluha, nějaký správce nebo chudý svobodný pán. Ani nevypadal, že by přijel na koni. Že by další z živých duší tohoto domu? Během svého pobytu zde jsem se kromě Gaba setkala jen s Katarinou a Hospodářem. Přirozeně jsem si tedy udělala závěr, že nikdo další tu už nebydlí. Jenže tak to vůbec být nemusí. Možná měli ostatní zákaz pohybu v mé blízkosti…
            Zvědavost znovu zahryzala. Potichu jsem opustila pokoj a vydala se na výzvědy. Dávala jsem si pozor, abych nenarazila na Katarinu. Nedělala jsem si plané naděje, že by polevila v hlídání. Bez problémů jsem sešla do přízemí. U paty schodiště jsem se zastavila a přemýšlela, jak projít kolem kuchyně a jídelny, aniž by mě někdo zpozoroval. Rozhodla jsem se pro velmi pomalý postup podél zdí. Když jsem měla přejít okolo otevřených dveří, zatajila jsem dech a nenápadně nakoukla dovnitř. Kolem kuchyně jsem přešla jednoduše, protože uvnitř nikdo nebyl. S jídelnou to bylo horší. Dobře jsem slyšela Katarinu, jak mluví tiše k Viktorovi. Asi ho právě nakrmila. Říkala jsem si, že když rychle projdu kolem, ani si mě nevšimne. 
            Nevšimla. Šťastná z toho, že jsem zvládla nepozorovaně projít celou chodbou, jsem se vyřítila ze dveří na nádvoří. K mé velké smůle jsem se doslova srazila s Gabem, který se právě chystal vejít dovnitř. Byl sám.
            „Kam tak pospícháš? A kde je Katarina?“ ptal se podezíravě.
            „Katarina krmí malého,“ rozhodla jsem se odpovědět jen na druhou otázku. Rozhlížela jsem se kolem, jestli ještě přece jen nezahlédnu onoho mladého muže.
            „Ach ták… slečna Zvědavá,“ dovtípil se okamžitě Gabriel. „S osobou tvého zájmu se ještě setkáš, žádný strach. I s jeho pánem, který nás poctí zítra svojí návštěvou.“
            „Je mi to úplně jedno… náhodou,“ opáčila jsem.
            „Náhodou? To jsou u tebe pořád nějaké náhody…“ vysmíval se mi. „Ale možná bych tě měl raději varovat,“ zvážněl a dramaticky se odmlčel. Schválně. 
            Jen jsem se ušklíbla. 
            „Černý jezdec, který k nám zítra zavítá, je sice můj dobrý přítel, ale taky náramný sukničkář, tak si dej pozor, aby mu ta tvoje červená sukně moc nerozproudila krev!“ Vztyčil varovně prst a vůbec nevypadal, že by měl v úmyslu žertovat.