LiTerra

Vaše díla Vaše sbírky Avíza Názory Vámi hodnocená díla Vaše názory Historie Oblíbení autoři Vaše stránka

Dílo #33632
Autor:	the-Android
Druh:	Tvorba
Kategorie:	Próza/Povídka
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	29.11.2006 17:35
Počet návštěv:	1492
Počet názorů:	9
Hodnocení:	7 1 4

Sklidíš, co nezaseješ

   Hrozivý blesk přeťal tmavou oblohu. Kapky deště, hnané silným větrem, neúprosně bubnovaly na zrezivělou plechovou střechu malého domku, stojícího uprostřed širého pole, posetého vzrostlými obilnými klasy. Hustý déšť zahlcoval místy děravou rýnu, odvádějící vodu do dřevěného sudu. Blesky za doprovodu hřmění křižovaly oblohu v nepravidelných obrazcích. Počasí, že by psa nevyhnal.
    Uvnitř domku seděl na kavalci starousedlík Lojza a i s ohledem na svůj vyšší věk jistou rukou pěchoval ve světle obnažené žárovky střelný prach na dno plastové nábojnice.
    "Dneska nezdrhneš!" zostra vyštěkl a na vrstvu černého prachu položil hedvábný váček naplněný olověnými střepinami. Nakonec speciálně upravenými kleštěmi zastřihl a uzavřel vrchní část nábojnice a obratem ji nabil do dvouhlavňové brokovnice, kterou měl položenou na stehnech.
    Netrvalo dlouho a z přístřešku za domkem se ozval kravál dvou ventilů. Vrata se otřásla nárazem a do noční bouřky vyrazil starý traktor Zetor s navařenou přední vidlicí a směřoval si to přímo doprostřed obilného pole. Ostrá kovová vidlice kosila úrodu a těžké zadní drapáky vytvářely za traktorem hluboké brázdy. Lojza tam vrazil dvojku a prudce zatočil doprava. "Dostanu tě!" zařval a za jízdy namířil brokovnici do klasů. Z pravé hlavně vyšlehl dlouhý plamen a zpětný ráz narazil Lojzu do tvrdé opěrky sedadla, až se mu zvedly nohy z pedálů. Dvoutakt zmlkl a konečně pustil bouřku ke slovu. Hřmění se nezdálo tak hlučné, jako předtím. Lojza seskočil z traktoru a gumáky zabořil do bláta. Sehnul se a pod kapucou své pláštěnky vyhodil z hlavně prázdnou kouřící nábojnici a zasunul ostrou.
    Blesk ozářil krvavou stopu. Lojza zvedl pohled k obloze a zaúpěl: "jdu si pro tebe, parchante!" natáhl oba kohouty brokovnice a vykročil do moře klasů.

    Ležel na zádech a těžce oddychoval. Zamlženým zrakem sledoval plivance vlastní krve. Takhle škaredě to schytat hned první ranou. Neměl ani sílu, být na sebe naštvaný. Potlačoval dávivý kašel a snažil se být co nejtišeji. Zaslechl šustění pláštěnky a hrubý hlas nesoucí salvu nadávek. Dnes ho asi štěstí opustilo nadobro. Nechtěl umřít, ale víc ho mrzelo, že zklamal. Nedokázal už vzdorovat svému zranění a se zmučenou grimasou bolesti silně zakašlal. Krev z úst dostříkla, až na černou pláštěnku a s kapkami deště stékala k zemi.
    "Tady seš!" odhrnul Lojza hlavní brokovnice několik stébel a těžce raněnému zamířil přímo na hlavu. Tmou vyšlehl plamen a zaburácel výstřel.

    Pár dní na to, se k Lojzovu pozemku sjely skupinky nadšenců - ostatně jako každým rokem. Dychtivě natahovali krky a s připravenými fotoaparáty a měřícími pásmy vyhlíželi senzaci tohoto kraje - kruhy v obilí. Letos je čekalo velké zklamání. Kdysi nádherné obrazce, zabírající velkou část pole, tu dnes k vidění nebyly. Zhruba uprostřed pole byl malý náznak nějakého obrazce, ale hyzdila ho hluboká kličkující stopa od traktoru. Hloučky zvědavců naštvaně bručely a svou depresi se rozhodly ventilovat v místní hospodě "U šprotů".

    "Opravdu nevím," zklamaně kroutil hlavou lovec senzací a dál do sebe klátil jedno pivo za druhým. Velký žal si žádá mnoho alkoholu a obsluha hospody se měla kolem většího hloučku co ohánět.
    Od rohového stolu se zvedl starousedlík Lojza a za vrzání svých gumáků s podloudným úsměvem na rtech opustil hospodu. Cestou domů si vesele pískal.
    Když dorazil zkratkou přes pole ke svému domku, opláchl si obličej v sudu plném dešťové vody a obešel přístřešek za domem. Přivítal ho čistokrevný pouliční ořech, kterého Lojza pojmenoval Šakal. Radostně poskakoval kolem svého pána a přitom vrtěl dlouhým ocasem.
    "No dyť vydrž," poplácal ho Lojza a z gumáku vytáhl malý řeznický nůž, "už to cítíš, že jo?!" Šakal zaštěkal. Lojza sundal malý háček a otevřel dvířka udírny. Vůně zesílila. Šakal toužebně zavyl.
    "Řveš, jako bych tě nekrmil," zakroutil Lojza hlavou a do zeleného tělíčka, pověšeného za tykadélko, zabodl řeznický nůž. "Myslel sem, že ho rozšmelcuju na sračky, ale trefil sem ho nakonec dobře," pochválil Lojza ustřelenou půlku eliptické hlavy a začal odkrajovat plátek šťavnatého masa.