Stál vysoko nad krajem.
Hluboko pod ním se nad kouskem dosud zelené trávy honily vrány. Rozhlédl se po krajině, kam až mu to kopce na obzoru dovolovaly. Listí stromů zářilo v zlatém slunečním světle tisíci nádherných barev. Byl krásný den teplého podzimu, jeden z těch, pro něž stále stojí za to žít. Nadechl se vlahého vzduchu, ucítil slabou vůni tlejícího listí.
Zítra bude mezi bílými skalami skučet vítr, dosud jasně modrá obloha se skryje za ocelově šedý příkrov mraků, prudký déšť serve ze stromů většinu jejich rudozlatého odění a cesty změní v blátivé strouhy. Nedokázal by vysvětlit, jak to ví, ale byl si jist, že zítra se dostaví podzimní mlhy a plískanice a na svět padne beznaděj před dlouhou bezcitnou zimou.
Vítr k němu zavál ptačí pírko. Zvedl ho a pomalu a s rozmyslem do něj vtělil příběh, krásný a bezmála pravdivý. Byl velice starý, a za svou dlouhou službu povídkáře se naučil svému řemeslu téměř dokonale. Když byl konečně hotov, svěřil pírko znovu větru.
„Leť tam, kde tě potřebují, a po cestě snů mi podej zprávu,“ zašeptal.
Zavřel oči a dlouho tiše stál; chtěl ještě cítit letos poslední závany vlahého voňavého vzduchu na tváři, načerpat krásu, z níž spřádal příběhy a sny. Pomalu se setmělo a on si vrýval do paměti půvab hvězd a měsícem ozářené krajiny. Začalo se zatahovat. Za ním svítilo město a obloha nad ním s přibývajícími mraky odrážela stále víc z jeho záře a pohlcovala krásu noci.
Konečně se pomalu vydal zpět do města.

Město bylo velké, šedé, postavené z asfaltu a betonu; připomínalo mu lidožravou příšeru z úsvitu věků, znovuzrozenou a v nové podobě ještě děsivější. Nechtěl tu žít, ale v této nové době, kdy lidé potřebovali k pouhé své existenci tolik potištěného papíru, se zdálo rozumnější ukrýt svůj nepřirozeně dlouhý život mezi tisíci jiných. Ve skutečnosti mu město ztěžovalo práci. Opravdu svým způsobem požírá lidi, pomyslel si; zanechává místo nich prázdné skořápky nevšímavé ke kráse snů. Spřadač snů však i v nové době žil stále tak, jak žily bytosti jeho druhu před tisíci let, vytvářel sny a získával výměnou to málo, co potřeboval. Odnepaměti byl živ z dětského smíchu, z velkých vážných očí široce rozevřených úžasem, z prosté radosti těch, které obdaroval.
Byl to stále ještě dobrý život, a bude i nadále, dokud na světě zbude jediná lidská bytost schopná se zaradovat.