LiTerra

Vaše díla Vaše sbírky Avíza Názory Vámi hodnocená díla Vaše názory Historie Oblíbení autoři Vaše stránka

Dílo #32866
Autor:	chudak
Druh:	Tvorba
Kategorie:	Próza/Miniatura
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	09.11.2006 09:40
Počet návštěv:	1104
Počet názorů:	8
Hodnocení:	4 1

Prolog

„Á dobrý den paní Kučerová. Jakpak se máte?“
Ani jsem netušila, že si mě zrovna tahle maminka bude pamatovat. Do školky nám dávala tuším syna Pavla, ale to bude již víc jak 20 let! Zrovna s tímhle dítkem jsem zažila nejedno dobrodružství. Když se dali dohromady ještě s Tomášem Kocourkem, bylo to opravdové pozdvižení.

Ty jo, viděl jsi ty kbelíky?

„Ty jo viděl jsi ty kbelíky? Víš jaké by z toho byly bábovičky? A ten bílý písek, to je teprv něco!“
„Počkej kde myslíš?“
„No za školkou tam v rohu jsou úplně skvělý velký kbelíky. Víš jakou bude mít učitelka radost, až uvidí uprostřed pískoviště tak velkou bábovičku?“
„No a jaký bílý písek?“
„Ten je tam hned u těch kbelíků. Takový bílý písek. Ještě nevim jestli se z toho dá něco postavit, ale můžem tim tu bábovičku ozdobit!“
„No ale tam dozadu za školku nemůžem?!“
„Ale hele učitelka nás neuvidí, přinesem alespoň něco.“
Tomáš s Pavlíkem se vydali nenápadnými kroky za školku, kde dělníci měli vyspravit část podezdívky budovy školky. Byl to už starý dům a opravy se zde prováděly takřka nepřetržitě. Vedle míchačky se nalézaly poházené železné kbelíky, kolečko a pár lopat.
„Dobrý nedívá se, pojď rychle.“
Tomášovi s Pavlíkem se rozzářily oči. S takovými zajímavými věcmi si ještě nehráli.
„Tyjo musíme to vzít najednou. Podruhé by nás už úča mohla chytnout. Do tohohle dáme trochu tady toho bílého prášku a hele tyhle dva spojíme.“
Kbelíky byly na Tomáše s Pavlíkem dost těžké. Obzvláště ten, který byl naplněn do poloviny cementem.
Bylo zrovna suché léto, a proto bábovičky jen z písku nikdy nedržely tvar. Na velké zahradě byl kohoutek s pitnou vodou, který měl sloužit k dodržení pitného režimu malých capartů, ale také tu voda sloužila ke stavbě báboviček. Proto ani učitelce nebylo divné, že si ji děti plní svoje umělohmotné nádobky roztodivných tvarů.
„Hele Tome, víš co bysme mohli? Nebudem ty bábovičky zdobit navrchu, ale uděláme bábovičky s úplně zvláštní barvou, promícháme to najednou a ta velká bábovička bude mít úplně parádní barvu, uvidíš.... Stejně toho máme zbytečně moc.“
„Ale až je uděláme, stejně je ještě navrchu ozdobíme tím bílým práškem, to bude úplná bomba. Uděláme jim takové bílé čepice“.
„Tak jo“
Pavlík nosil vodu, Tomáš míchal písek s cementem ve třech velkých železných kbelících a už se těšil, až vítězoslavně umístí 3 velké bábovičky doprostřed pískoviště.
„Ještě to promíchej, podívej jakou to má zvláštní barvu, to vypadá jak barva slona co jsme viděli v ZOO co?!“
„Tak děti, už musíme běžet, oprašte se od toho písku, ať to nezanesete dovnitř a půjdeme.“
„Ty jo bacha, ona uvidí ty kbelíky, musíme je vrátit!“
„Ale to nestihnem, podívej už musíme jít, jsme tady poslední.“
„Ale musíme vrátit ty kbelíky.“
„Hele tak to tady necháme, schováme je támhle do rohu, třeba tu budou ještě zítra a doděláme to. Víš jaký bysme měli průšvih, když by na to úča přišla, že jsme vzali ty kbelíky? Teď už by nás stejně viděla, že jdeme dozadu za školku.“
Oba se rychle zvedli z pískoviště a připojili se k ostatním dětem, co už směřovaly ke vchodu do budovy školky.

Epilog

„Ale znáte to. Mám se pořád stejně. Děti ve školce zlobí víc a víc, ale už jsem si tak nějak zvykla. Jakpak se má ten váš capart, kolik mu vlastně je a co dělá?“ Pavlíkova maminka mi řekla všechno. Její syn se prý stal doktorem vykonávající soukromou praxi zubaře v plzeňské nemocnici a s Tomášem jsou stále nejlepšími kamarády. Tomáš se stal architektem a nyní si zařizuje svůj ateliér.
Po pár minutách jsme se rozloučily. Ještě chvíli potom se dal z mé tváře vyčíst sotva postřehnutelný úsměv, když jsem si připomněla, jak jsem musela vysvětlovat naší ředitelce a dělníkům, proč našli všechny své kbelíky, zazděné na pískovišti.