Kamaskútra

Jedu si krajinou a koho to nevidím, čápa.
To není obyčejný čáp, to je Karel Čáp. On je zedník. Má strašně dlouhý bidlo. Každý, kdo to ví, mu ho závidí. I já. A to ho mám taky, bohužel ne takový. Jedu si dál a z ničeho nic se staví. Vůbec nic přes něj nevidím. Najednou to drncne, jako když jedu přes zpomalovací hrb, a on to policista. Leží na zemi, krovky nahoře, je tu sám, využívám situace. Beru si jej do parády, i on, kdyby mohl, by tak konal. Jenže nemůže. Po chvíli odjíždím v dál a opodál jde maminka s kočárkem. Moc ji to sluší. Stavím. Tak, a jsme tu dva kokoti. Tedy já a on, to ne ona.
Ona mizí a já se opět rozjíždím. Potkávám kominíka, vím, co se sluší. Chtěl bych dotknouti se jej, to pro štěstí, jež nosí. Konám tak za jízdy, jde k zemi. Držím si knoflíky, bohužel ne řídítka. Na zemi již není sám. Vstává. Myslím, jde ti pomoct, opak však pravdou je. Mám tmu před očima a jiskry v hlavě. Bouřka to však není. Snažím se vstát, na vylitém se mi to smeká. Sedám na kamaskútra a jedu dál. Jedu za babičkou. Tu mám rád. Moc. Není už naživu. Co na tom však záleží. Ona už leží. I já jednou budu. Jedu okolo vody, v které se mraky zračí. Zpomaluji, i když plyn držím. Došel benzín. Skútr mizí pod hladinou. I já mizím. Došel nejen benzín, to já i skútr putujem tam za babičkou. Bože, to bude radosti ze shledání. Jen nevím, zda ocení mojí lakotu při nákupu benzinu, na který jsem sem dojel. Výhodou nyní jest, to že žádné výdaje neočekávám. Ty jsou na pozůstalých a já žádné nemám.
Čáp asi nebyl čáp, kdo ví, zda to nebyl duch, co mne do vody vtáhl. A ten má k vodníkovi blízko. A nyní v hrnečku s pokličkou, tuším duši mou.