Pan Michálek se zadíval na ciferník budíku, na němž se malá i velká ručička setkala u číslice 12. Byla půlnoc, což znamenalo, že nadešel čas akce, kterou on už plánoval delší dobu. Již několik týdnů probíhalo v panelovém domě zateplování a zároveň i opravy balkonů. A všude po patrech byla spousta stavebního materiálu, což jeho nenechávalo klidným. Zvláště měl zálusk na pytle cementu, které by potřeboval na stavbu garáže u své chaty.
 Oblékl se do tmavě modré teplákové bundy, vzal si rukavice, malou baterku a už v předsíni si nazul boty. Poté došel ke dveřím na chodbu a zadíval se kukátkem na chodbu, která byla ponořená do tmy. Pak zhasl světlo v předsíni, načež opatrně stiskl kliku. Dveře pomalu otevřel a rychle vstoupil na chodbu. Poté je potichu zavřel a zůstal nehybně stát. Jeho plán spočíval v tom, že při zdi dojde k místu, kudy se dá dostat do té části patra, kde je výtah. Nechtěl rozsvěcovat baterku, a tak šel podle hmatu při zdi. Svou chůzi stále zrychloval, když tu náhle koleny do čehosi vrazil. Než se vzpamatoval, tak přes tu věc přepadl, přičemž se chodbou rozlehla rána. Zkoprněle zůstal ležet rozplácnutý na podlaze a přitom rozsvítil baterku, v jejímž světle spatřil dřevěný stolek.
„Zatraceně! Kterej blbec to sem dal!“ procedil mezi zuby, načež vstal a vyděšeně se rozeběhl. Za okamžik se ocitl u schodiště, v jehož prostředku se rozklepaný skrčil a bedlivě naslouchal. V domě nadále vládlo ticho a on po špičkách sešel o dvě patra níž. Poté si přivolal výtah a s ním sjel do sklepa.
 Chvíli zůstal stát v kabině a pak pomalu otevřel dveře. Ve sklepě byla také tma, ale tady už baterku rozsvítil. A protože v uplynulých dnech chodil do sklepa“na průzkum“, tak si to hned namířil k místu, kde se nacházely pytle.
„Bezva. Jsou stále tady!“ zaradoval se a vložil si konec baterky do úst. Přitom se shýbl a rukama uchopil vrchní pytel. Těžký pytel hodlal donést do uličky mezi sklepy pod sklepní okénko. U něho byla nízká skříň, na niž chtěl pytle dávat. Okénkem je potom hodlal protáhnout a dotáhnout podél hustého porostu nakonec panelového domu, u něhož byl parčík, u kterého už několik dní měl zaparkované auto.
 Ke skříni pod sklepním okénkem mu už zbývalo jen pár kroků, když tu náhle nohami narazil do čehosi nízkého. Leknutím mu vypadla z pusy baterka a zároveň díky těžkému pytli ztratil rovnováhu. V následujícím okamžiku za výkřiku dopadl na to, do čeho vrazil. Když se vzpamatoval, tak ležel rozplácnutě přes stavbařské kolečko, zatímco na podlahu se vysypal obsah z roztrženého pytle.
„Do hajz…!“ vyhrkl vztekle a pomalu vstal. Pak se začal oprašovat a zároveň nadával ostošest.
„No vida, všechno špatný je k něčemu dobrý,“ řekl si a do kolečka dal dva pytle. Ty dovezl ke skříni, na kterou je přemístil a takhle to udělal ještě dvakrát. Když však jel s prázdným kolečkem z uličky, tak zaslechl zvuk přijíždějícího výtahu. Toho k smrti vyděsilo, zpanikařil a nenapadlo ho nic jiného, než vlézt do velké skříně. V ní se okamžitě rozklepal a zároveň pocítil, jak mu začíná stékat pot. Vzápětí se ve sklepě rozsvítilo a objevila se dvojice mužů.
„Ježišmarja, proč si rozsvítil?“ řekl jeden z nich.
„Buď v klidu. Z přízemí to světlo není vidět. Hele, to kolečko se nám bude hodit!“ pronesl druhý muž a zpocený pan Michálek podle hlasů poznal dva sousedy.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI