Černý jezdec

            Když jsem procitla z toho rytmického pohupování, zjistila jsem, že se mi natahují vstříc něčí ruce, aby mi pomohly dolů ze hřbetu koně. Jiné ruce mě držely pevně okolo pasu. Patřily muži v černém plášti. Když mě sesazoval dolů z toho ušlechtilého zvířete barvy ebenu, zahlédla jsem krátce jeho zamračenou tvář. Zakřičel několik rozkazů na muže, který mě podpíral, abych neupadla a na ženu, svírající v náručí dítě. Dělalo se mi mdlo. Stěží jsem vnímala vzdalující se kvapný klapot koňských kopyt. Stáli jsme na malém nádvoří nějaké starobylé stavby.  Kamenná chodba, kterou mě neznámý muž potom vedl, mi připadala jako temná kobka. Stěny kolem se rozpínaly. Vykřikla jsem hrůzou. Viděla jsem se už zavřená na nějakém příšerném studeném páchnoucím místě. Skrz clonu strachu jsem ani pořádně nevnímala, co se se mnou dělo dál. Chtělo se mi už zase tolik spát…
            Probudila jsem se do přítmí starodávného pokoje s krbem a obrovskou postelí, ve které jsem ležela, oblečená do bílé noční košile. Nechápala jsem, kde jsem  se to ocitla a už vůbec mi nebylo jasné proč. Na prsou mě tížilo, ale jinak jsem se cítila docela dobře. Po krátkém zaklepání na těžké dřevěné dveře vešla do pokoje mladá žena, jejíž tvář jsem si matně vybavovala. Viděla jsem ji při svém příjezdu. Přinesla mi hrnek horkého čaje, který položila na jednoduchý kovový stolek vedle postele, tak nějak nepatřičně vypadající v této místnosti. Sotva na mne pohlédla a hned se měla zase k odchodu.
            „Počkej! Kde to jsem?“ chtěla jsem znát odpověď na otázku, která mě teď trápila ze všeho nejvíc.
            Žena na mě polekaně pohlédla. Nadechla se, jako by mi chtěla odpovědět, ale pak si to asi rozmyslela a odešla bez jediného slůvka. Pokrčila jsem rameny. Tak co! Zatím jsem živá, ležím si v pohodlné posteli, tak zase tak zle snad nebude. Natáhla jsem se pro hrnek a opatrně se napila horké tekutiny. Málem jsem však hned první doušek vyplivla zpět. Tak byl čaj hořký. Zřejmě to měl být lék na moji horečku. Poslušně jsem tedy vypila celý obsah, přestože mě to stálo opravdu hodně přemáhání. Tělem mi proudilo příjemné teplo. Znovu jsem se propadala do spánku. Jen jako ozvěnu jsem vnímala otevírání a zavírání těžkých dveří. 
            Tentokrát jsem se probudila do naprosté tmy. Chtělo se mi strašně moc na záchod. Vzpomněla jsem si také na Viktora. Kdo se o něj stará? A je vůbec ještě na živu? Kam ho odnesli? Nyní jsem ale musela přednostně vyřešit, kde bych mohla vykonat svou naléhavou potřebu. Pomalu jsem spustila nohy z postele na zem. Dlažba mě nepříjemně zastudila do bosých chodidel. Potmě jsem se vydala ke dveřím. O něco jsem zakopla a málem upadla. Nakonec se mi podařilo přece jen nahmatat kliku a otevřít. Chodbu naštěstí ozařoval svit jedné velké lucerny, zavěšené pod nízkým klenutým stropem. Jen jsem si nebyla jistá, kterým směrem by se mohlo nacházet nějaké ono zařízení. Nerozhodně jsem přešlapovala na místě. Bolestí jsem se už kroutila a cítila, že nemám času nazbyt. Rozběhla jsem se směrem, kde jsem tušila východ. Dostala jsem se k tmavému schodišti. Seběhla jsem ho, jak jen jsem nejrychleji mohla. O patro níž bylo přízemí. Chodbu tu měli osvětlenou mnohem lépe. Na zdech bylo upevněno několik loučí a všechny hořely. Utíkala jsem k obrovským vratům zajištěným velkou závorou. Otevřela jsem si, jak nejtišeji to šlo. Ocitla jsem se na malém nádvoří. Bezradně jsem se rozhlížela kolem. V odlehlém rohu jsem zahlédla ve tmě svoji spásu - skupinku několika nízkých keříků. 
            Za chvíli jsem si už s úlevou upravovala dlouhou noční košili. Vyšla jsem zpoza keříků a chtěla si pospíšit zpět. Ze vrat v tu chvíli však vyšla ona nemluvná žena. V ruce držela lampu. Má bílá košile byla prostě nepřehlédnutelná. Vykročila ke mně. Cítila jsem se neuvěřitelně hloupě. 
            V tu chvíli jsme obě zaslechly dusot koně někde před hlavní bránou. Otočily jsme se po zvuku současně. Na nádvoří se přiřítil jezdec. Brána tedy byla asi otevřená. Zřejmě ho čekali, protože ani žena nevypadala nijak překvapeně. Ve tmě jsem si nemohla být hned jistá, přesto jsem tušila, že je to ten stejný muž, který mě sem přivezl.
            Jezdec seskočil z koně a zamířil rovnou ke mně. „Co to tady vyvádíš? Bosá a v košili?“ zahřměl mi do uší jeho hluboký hlas.
            „Utekla najednou uprostřed noci z pokoje,“ odpověděla žena místo mě. „Ale nikdo s ní nemluvil. Poslechli jsme tě.“
            „Dovnitř! Obě!“ zavelel ostře a my si pospíšily ho uposlechnout. 
            Klopýtala jsem chodbou a nechala se uvést do prostorné místnosti v přízemí domu. V krbu plápolal oheň a vonělo to tu jídlem. Žena mě usadila do jediného velkého křesla poblíž zdroje tepla a zmizela. Skrčila jsem nohy pod sebe. Měla jsem je jako dva ledy. 
            „Cos dělala venku?“ zaduněl mi za zády znovu ten děsivý hlas. 
            Jen jsem se ještě víc přikrčila. Přece neřeknu, proč jsem byla doopravdy na nádvoří. To je hrozně ponižující.
            „Tak odpovíš mi?“
            „Ne… Tedy a-ano…“ koktala jsem.
            „No prosím!“ Přešel ke krbu a stoupl si zády k plamenům tak, že jsem mu neviděla do tváře. Zato on si mě mohl prohlížet, jak libo. 
            „Nevěděla jsem, kam se tu chodí na… na záchod!“ odsekla jsem nakonec.
            Rozesmálo ho to. „A jak jsi to teda vyřešila, jestli se můžu zeptat?“
            „To teda nemůžeš!“ Ještě abych mu vyprávěla, jak jsem se krčila za keříčkem…
            Znovu se zasmál. Pak si sundal plášť a hodil mi ho. „Přikryj se!“
            Zahalila jsem se vděčně do záhybů černé látky, nasáklé směsicí pachů, vypovídajících leccos o svém majiteli trávícím spoustu času v koňském sedle. Vůbec mi ten pach nebyl nepříjemný. Přesto mě jímala hrůza. Ten plášť černé barvy řadil tohoto muže k Temným. Srdce mi pokleslo. Nabrala jsem odvahu z nějakých dosud netušených skrytých zdrojů a osmělila se k nejdůležitější otázce ze všech: „Kde je dítě?“
            „Dítě je v pořádku. Teď asi spí.“ Odpověděl mi naprosto klidným hlasem.
            „Kde spí?“
            „Spí s Katarinou a Hospodářem v pokoji.“
            „Katarina je ta žena…“ Tak se tedy o Viktora starají. Ublížit mu zřejmě zatím nemají v úmyslu. Tak jaké jsou jejich plány? Zamyslela jsem se. Vždyť tenhle muž, byť náleží k Temným, nás našel jen tak na cestě. Blouznila jsem v horečce. Vůbec tedy netuší, co jsme zač. Může si myslet, že jsem Viktorova matka a jsme na cestě. Zřejmě se nám prostě jen pokusil pomoci.
            „Vezmu si zase dítě k sobě, cítím se už mnohem lépe. Děkuji za poskytnutou péči. Ráno budeme pokračovat dál, nesmíme se zdržet, jsme na cestě k mojí rodině…“ 
            Přistoupil blíž ke mně a zašeptal: „Já vím, kdo jsi, Markéto, nezkoušej mi tu namluvit, že jsi jen obyčejná pocestná.“
            „To ty jsi nás sledoval!“ vyjekla jsem.
            „Uklidni se, já ti neublížím. Ani tobě, ani dítěti. Mám k tomu své důvody… A buď ráda, že tě Hero našel. Nikdo neví, kde teď jsi. Černý jezdec patřící k Temným se nikomu podezřelý zdát nebude. Dokud jsi v mém domě, jsi v naprostém bezpečí.“
            „Patříš k černým jezdcům Temných? Tak to jsi přece můj nepřítel!“
            „Za normálních okolností ano. Teď jsou věci ale trochu jinak.“ Poodešel ke stolu v rohu místnosti a usedl na masivní dřevěnou lavici.
            Přemýšlela jsem o jeho slovech. Do místnosti mezitím vešla Katarina. Podala mi znovu ten hořký nápoj a otočila se k muži: „Můžu už pustit Hera? On se jinak na tom provaze asi oběsí… nebo ho překouše.“
            „Samozřejmě. Už ho můžeš pustit.“
            „Hero je ten žlutý pes?“ zeptala jsem se.
            „Ano.“
            Tak oni mne opravdu hledali. Cítila jsem správně někoho v zádech. Kdo všechno šel ještě po našich stopách?
            Otřásla mnou zima. Vypila jsem rychle čaj a zvedla se z křesla. Kolena se mi podlomila slabostí. Snažila jsem se vzchopit, jenže jsem se cítila slabá jako moucha. Černý jezdec mi přiskočil pohotově na pomoc. 
            „Raději tě do pokoje odnesu, nebudeme zbytečně riskovat, že se někde složíš,“ zamumlal a nadzvedl mě jako nic. Než vyšlapal schody do patra a došel k mému pokoji, přece jen se zadýchal, čímž mi udělal radost. Do té doby mi totiž připadal až nadpozemsky silný a démonický vzhled mu dodával jakousi zvláštní auru nedotknutelnosti. 
            Uložil mě do postele a než odešel, nezapomněl na upozornění: „Nočník je zastrčený  pod postelí, takže kdybys měla náhodou potřebu, nemusíš běhat bosá po venku a znečišťovat okolí domu.“
           Cítila jsem, jak mne polévá červeň od hlavy až k patě. „Přece jsem nemohla vědět, že je tu nočník,“ pronesla jsem na svoji obranu.
           „Stačilo třeba zavolat. Myslím, že Katarina by ti určitě poradila,“ usmíval se pobaveně. „A teď se hleď pořádně vyspat. Lék, co jsi dostala, by ti měl od horečky docela jistě ulevit. Víc, než pořádné prochlazení to není… Jsi opravdu silná, Markéto. Bohužel, ne dost. Nevybrali dobře.“
           Všechna moje hrdost se po těch jeho slovech ve mně bouřila. „Vybrali dobře! Nemůžu za to, že jsi mě pronásledoval a kvůli tobě jsem si uhnala nemoc!“
            „Nemůžeš za spoustu věcí, ale přesto se k takovému poslání nehodíš. Jenže jiného blázna, ochotného riskovat život, asi nesehnali…“ pronesl s takovým despektem vůči mé osobě, že jsem měla co dělat, abych zadržela slzy.
            „Zítra odcházím. S dítětem odcházím,“ řekla jsem tak pevně, jak jsem dokázala.
            „Odejdeš, až ti řeknu!“ Ten cizí muž vypadal náhle velmi nebezpečně.
             Oddechla jsem si, když opustil pokoj. Venku se spustil prudký déšť. Slyšela jsem ho bubnovat na okenní tabulky. Brzy jsem v slzách usnula.