Brr, jsou už chladná rána, čekám na tramvaj a v té chvíli přemýšlím o včerejším večeru, vracela jsem se z divadla, dávali "Peprný kecky za tři pětky", jenže, jak jsem jela noční linkou domů z Vinohrad na Smíchov přes Ruzyni, tak Na Mirdovce  v jedenáct hodin  se cpal  do tramvaje chlap s piánem, to by nebylo tak divný, protože byl černej, ale divný bylo, že ho táhl, no prostě na kolečkách mu přes ty kostky drkotalo piano, spěchal, mával, jako by to měla být jeho poslední noční jízda, vmáčkl se dovnitř bez mrknutí oka, i když už  tam nebylo k hnutí, seděla jsem vzadu a čekala co se bude dít, dlaně přitiskla na obličej a roztáhla prsty, dělám to tak pokaždé, když vidím černého pianistu, jenže tam v té přeplněné tramvaji byl Keith Jarret, hrál, lidi trnuli, mrkali, začali se na sebe smát jen ten pán za pianem nedal na sobě znát, že ta noc je výjimečná, že já ačkoliv jsem tam seděla  úplně sama, na zadním sedadle, mohla jsem potichu broukat ty jeho krásný melodie.