POHŘEB

            Pohřeb je v každé rodině velmi smutná událost, zvláště pokud je pohřbívána osoba tolik milovaná, jako byla moje prababička. Od úmrtí do samotného aktu uložení pod zem naštěstí uběhlo několik dní a můj počáteční zoufalý smutek se pomalu měnil v jakousi rezignaci. Prababička měla přece jen krásný věk a její smrt byla milosrdná. Zemřela  ve spánku zcela nečekaně.
            Cestou na pohřeb jsme měli za úkol zastavit se pro tetu Sylvu. Taťka nás popoháněl a tak jsme dorazili do tetina bytu o něco dříve. Tetě se to zrovna moc nezamlouvalo, protože ještě nebyla nachystaná. Poletovala po bytě a z jejích kusých poznámek jsme pochopili, že něco rozhodně není tak, jak by mělo být. Seděli jsme zatím na židlích v kuchyni jako na trní. Mamka to nakonec nevydržela, vstala a zašla za tetou do pokoje zjistit, co se vlastně stalo. Samozřejmě jsme jejich rozhovor slyšeli do kuchyně velmi dobře.
            „Takové neštěstí, Alenko, takové neštěstí!“ naříkala teta Sylva. „Podívej se na to. Vidíš ty šaty?“
            „Vidím,“ odpovídala mamka.
            „A?“
            „A? Já nevím, teti…“
            „Tak vidíš tu barvu?“
            „Jsou černé, to je ale přece v pořádku, ne?“ Mamka zřejmě stále nenašla důvod tetina neštěstí.
            „A vidíš ten plášť? Vidíš ho, Alenko?“ 
            „Také je černý. Já nevím…“
            „Copak nevidíš ten odstín? Vždyť ty šaty jsou černé domodra a ten plášť… ten plášť je černý dohněda… vždyť já nemůžu nikam jít! Já jsem si toho předtím nevšimla. Kupovala jsem si ten plášť teprve včera…“
            „Ale, teti, na co potřebuješ plášť? Venku je dnes krásně teplo. Od rána svítí sluníčko. V těch šatech ti rozhodně zima nebude.“ Z mamčina hlasu bylo znát úlevu.
            „A proč jsem si ten plášť tedy kupovala? Kam ho asi budu nosit? Já jsem si ho pořídila schválně na ten pohřeb.“
            „Však není všem dnům konec, určitě se ještě nějaký pohřeb naskytne…“ plácla mamka.
            „Nebuď morbidní!“ okřikla ji hned teta.
            Nakonec se teta Sylva nechala přesvědčit a nechala plášť doma. Zářijové sluníčko opravdu krásně hřálo.
            Nejdříve se jelo do kostela, kde byla vystavena rakev s prababičkou. Nikdo zřejmě nechtěl překročit práh jako první a tak se celé příbuzenstvo postupně shromažďovalo venku na chodníku. Všichni měli na tváři vážný a zadumaný výraz, jen sem tam prohodili nějakou větu. Teta Sylva najednou vykřikla a přitáhla tak k sobě pohledy všech kolem.
            „Proboha! Podívejte se na to, vždyť já mám smutek i za nehty!“  Zvedla ruku, aby se všichni mohli podívat, jak její krásně upravené nehty hyzdí nějaké to smítko.
            Byl opravdu problém, aby člověk v tu chvíli zachoval vážnou tvář. Naštěstí se vzápětí šlo do kostela a atmosféra se vrátila do těch správných mezí. Když jsem tam viděla moji milou prababičku tak ležet, nemohla jsem uvěřit, že je to opravdu ona. Její jindy usměvavá a vlídná tvář byla tak nějak cize upjatá… 
            Teta Sylva neustále obcházela rakev ze všech stran, nahýbala se nad mrtvou a zase o pár kroků ustoupila a pořád dokola. Až se jí babička zeptala, co se jí nezdá.
            „To přece není ona! Podívej se, jak vypadá. Kdo ji líčil? Copak se někdy takhle líčila? Vždyť to je až nevhodné…v jejím věku… Taková červeň na tváře! Copak takhle může jít člověk na pohřeb? A ještě k tomu na svůj?“
            Přes vážnost situace začali někteří příbuzní vytahovat kapesníky a zakrývat si tvář, aby nebylo vidět, jak se jim chce smát. Mamka se na mne výhružně zamračila a štípla mě dost nevybíravě do ruky. Smích mě okamžitě přešel. Tedy aspoň prozatím.
            Poté, co se s prababičkou všichni náležitě rozloučili, rakev byla uzavřena a převezena na nedaleký hřbitov, kde měla být uložena do země. Rozestavili jsme se kolem hrobu a upřeli zrak na mladého faráře, který začal svoji pohřební řeč.
            Pak teprve však pro mě nastala ta pravá muka. Farář měl totiž zvláštní způsob projevu. Každou větu začínal hromovým přízvukem na první slovo. Slova však splétal v předlouhá souvětí, na jejichž konci přivíral oči a úplně ztichnul. Po krátké odmlce se pokaždé nadechl, vykulil na nás oči a s patřičnou razancí pokračoval v řečnění. Když se dostal k části o Ježíši, který zemřel za naše hříchy, věnoval každému z nás obviňující pohled, který vzbuzoval dojem, že nebýt naší rodiny, tak by se Ježíš snad ani obětovat nemusel.
            Nepomáhalo, že mě mamka štípala, ani to, že jsem se kousala do jazyka, slzy, které jsem prolévala nad hrobem, byly slzami smíchu. Dodnes se za to stydím, ale věřte mi, nemohla jsem jinak. A když jsem se nevinně zeptala, jestli mám jít taky někomu popřát, když jsem z rodiny, plakala smíchy minimálně polovina přítomných.
            Je celkem pochopitelné, že po takovém pohřbu nebyla ani smuteční hostina ve znamení ztrápených výrazů. Přestože se babička i teta Sylva všemožně snažily o navození smuteční atmosféry, vždycky někdo prohodil něco, co jejich snahy absolutně zmařilo a ve chvíli, kdy došlo na rodinné historky, definitivně kapitulovaly. Babička nakonec prohlásila, že prababička měla stejně vždycky veselou povahu a tak by jí to snad nebylo proti mysli. Určitě se na nás dívá seshora a je ráda, že se na jejím pohřbu nepláče. Tím se už tak volné veselí uvolnilo ještě víc. Jeden starší strýc, kterého nebudu jmenovat, nějak neodhadl své možnosti a při pokusu ukázat, jak zamlada sjížděl v domě z prvního poschodí do přízemí po zábradlí, předvedl přímo hrůzostrašný pád ze schodů. Naštěstí z toho strýc vyšel až na nějaké ty modřiny docela dobře. 
            „On se tady málem zabije na schodech! Kdyby to bylo včera, tak neřeknu ani slovo, to by se možná ještě daly ty dva pohřby nějak sloučit, ale tohle je holá nezodpovědnost! Člověk je rád, že má jednu takovou smutnou povinnost za sebou a hned aby zařizoval další…“ nechala se slyšet teta Sylva.