Kolikrát sami dobře víme, když madam skrytá do temnot z rukávů přátel krev svou ždíme a svíčkou hoří další knot.
Počítám věty, nemám slov, když lidé přijdou do kostela. Zas černá dáma měla lov, po kterém zbudou jenom těla.
Nejsme tak sami, je jen zima a lidi mizí před očima pro múzy, činy do kronik.
Navzdory času, té vší době, ten pocit máme pořád v sobě. Do mysli zatím nepronik.
Nejsme tak sami, jiní zbudou, když chlad se vkrádá do těla. Hřejem si v sobě krev svou rudou, teplota klesá, madam nudou zas kolem jen tak letěla.
Kolikrát sami dobře víme, když madam skrytá do stínů z rukávů přátel krev svou ždíme a pravda mizí ve vínu.
Oči se stydí, tuhne ret, každý nám vidí do karet. Když jiní pláčou, nemám proč...
Vždyť zase jednou umřel svět. A hlava šeptá spousty vět.
Tak skoč, tak skoč...
Tak skoč! |