Dílo #31950 |
Autor: | Diotima |
Datum publikace: | 15.10.2006 22:56 |
Počet návštěv: | 708 |
Počet názorů: | 1 |
Hodnocení: | |
Prolog |
Napište, prosím, své názory na tuto knihu nebo film. Díky. Převzato z portálu české literatury www.czlit.cz |
|
GRANDHOTEL |
Jaroslav Rudiš: Grandhotel
Po třech odskocích k černobílému komiksu (Alois Nebel) a dramatickému textu (Léto v Laponsku) se Jaroslav Rudiš (1972) navrátil ke svému výchozímu žánrovému bodu, k próze, respektive k novele: čtyři roky po vydání Nebe pod Berlínem, debutu vítaného nejen čtenáři a kritikou, ale také Cenou Jiřího Ortena, vychází jeho „román nad mraky“ – titul Grandhotel (176 s.), který souběžně, v režii Davida Ondříčka, vstupuje na plátna českých kin. Rudišova knižní novinka zavádí čtenáře do příhraničního Liberce, podhorského města, nad nímž se od podzimu 1973 tyčí titulní „grandhotel“ (a také vysílač) Ještěd: právě jeho obyvatelé, spektrum tragikomických postaviček, které autor vymodeloval s citlivostí Nerudy či Hrabala, uvádí do pohybu příběh, v němž se autoanalýza potkává s dějinami kraje – traumata navršená do jednoho života se pozvolna, avšak v krátkých větách, které děj dynamizují, obnažují na pozadí česko-německých vztahů, pochroumaných světovou válkou. Hlavní postava Rudišovy novely se jmenuje Fleischman: je to vyděděnec odevšad, z rodiny, ze školy, ze vztahů – „hlavu od bouračky trochu šišatou“, i to křestní jméno mu někdo ukradl. Toho minima záchytných bodů, které mu v životě zbyly, se drží s ostychem (viz jeho mantra „To kdyby vás to zajímalo“), ale i urputností, jež z něj občas, nezadržitelně a iracionálně vystříkne. Pracuje v hotelu nad městem jako „Fleischman pro všechno“, nechává se dál psychicky i fyzicky deptat svým nadřízeným (notabene vzdáleným příbuzným), a když je chvilku sám se sebou, spisuje „jízdní řád všech mraků a větrů“ – právě počasí mu totiž ukazuje všechny krásy pohybu a proměn, vývoje, jehož on sám není schopen. Outsiderem ale není jenom Fleischman, který podobně jako komiksový nádražák Nebel občas upadá do mlhy a putuje časem, aby se potkal s „lidmi, co už tu nejsou, a přece trochu jo“. Vlastně každý, kdo se v Rudišově Grandhotelu (či grandhotelu) mihne, si s sebou nese aspoň drobnou bizarnost: jedna (Zuzana) řídí svůj život podle testů v časopisech, jiná (Ilja) se dennodenně fotí, aby její budoucí děti měly památku, třetí (Patka) propadl pseudofilosofii „hepylajfu“, čtvrtý (Jégr) si zadal s komunisty a teď trpí ostalgií, pátý (Franz) přijíždí do Liberce s pikslami od kávy, v nichž má popel svých bývalých německých kamarádů, které chce rozprášit v jejich rodišti – a pak zmizet spolu s nimi… Jaroslav Rudiš je ve své druhé próze povědomý i nový: podobně jako hlavní hrdina jeho „románu nad mraky“ i on se drží svých jistot – ať už stylotvorných, či motivických (fascinace geniem loci, historie česko-německých vztahů, člověk na útěku před sebou, občasné propady do „mlhy“, resp. „mraků“, ironizace podomních obchodníků se štěstím atp.). Zároveň však od Nebe pod Berlínem autorsky povyrostl: nejen symbolicky tím, že jeho první próza se odehrávala „pod“ a druhá „nad“, ale třeba i postmoderními hrátkami na příběh uvnitř příběhu (Fleischman všechno vypráví své psychoanalytičce), nebo částečným rozprostřením linearity v obraz, či spíše mozaiku, která se postupně kompletuje a završuje v pohádkově laděném finále, ne nepodobném konci Tykwerova filmu Princezna a bojovník. Rudišovo psaní bývá často dáváno za příklad pop literatury, tedy snadno konzumovatelného, tematicky aktuálního díla, které čtenáři neklade otázky, spíš jej kolébá na vlnách bezstarostnosti – podobně jako některá prozaická čísla Michala Viewegha, či z produkce Rudišova kmenového nakladatelství Labyrint počin Tobiáše Jirouse Než vodopády spadnou. Především takový byl scénář k nebelovské trilogii nebo dramatický pokus Léto v Laponsku sepsaný s Petrem Pýchou; Grandhotel (a taky Nebe pod Berlínem) se ale dá číst z více úhlů, resp. dají se v něm odkrývat různé vrstvy: minimálně ta osobní, intimní, v níž lze s napětím stopovat samotného autora, a pak ta fikční, čtenářsky chytlavější, která od té první odvádí pozornost. A dává-li autor v sázku sám sebe, kde je pak jaký „pop“?
Radim Kopáč
Vydal Labyrint, Praha 2006
|
|
Počet úprav: 2, naposledy upravil(a) 'Diotima', 15.10.2006 23:04.
Názory čtenářů |
28.11.2006 23:37
ataman
|
tyjo, to je nazoru... |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|