Choulila se v koutě Vzal jsem ji za ruku a řekl jí, ať nemá strach. Usmál jsem se. Její ústa říkala ne, ale oči -víte, oči nikdy nelžou- oči říkaly ano. Říkala, že nechce zemřít, odpověděl jsem, že ústa lžou, a zastavil tok jejích slov cárem starého prostěradla. Vztáhla ke mně ruce a prosila o život Ale její oči -víte, oči nikdy nelžou- její oči prosily o smrt. Svázal jsem její prolhané ruce bílou prádelní šňůrou. Pak jsem jí se vší něhou prořízl hrdlo. Prostěradlo v jejích ústech spolu s krví propustilo táhlé zasténání. Ale v jejích očích -víte, oči nikdy nelžou- v jejích očích se zračil dík.
Inu, je to taková ta typická kombinace bolest-smrt-cit, pravda, tady v poněkud méně sladké, leč stejně sentimentální verzi.
Asi si každý musí projít takovým psaním.
No je to psáno takovou příjemnou formou, jako by to babička povídala svému vnoučkovi, ale nějak mě uniká ta pointa. Byl s ní v posteli a podříz jí, to mi připomíná Landovu písničku, chtěla chtěla strašně ho chtěla.