Letos v létě jsme se rozhodli, že pojedeme na Sázavu. V dohodnutou chvíli, nehorázně brzká ranní hodina to byla, jsme se ráno sešli na vlakovém nádraží. Oba jsme byli stále rozespalí a domnívám se, že byl oboustranný i pocit, že onen výlet je vlastně velikým nesmyslem za cenu násilného přerušení spánku. Nasedli jsme do motoráku ještě s několika podobně naladěnými šílenci. "Co Ti to čouhá z toho batohu?" zeptala jsem se a ukázala prstem na skoro už padající ruličku. "Ekonom...budu si číst ve vlaku...". No tak to je bezva, to bude zase o zábavu postaráno, alespoň se prospím, pomyslela jsem si.
  

   Cesta ubíhala celkem pokojně, pouze za občasného zívnutí spolucestujících a šustění obracených stránek proti mně. V jedné zastávce najednou do vlaku vstoupil muž, který onu ospalou pohodu poněkud narušil. Byl postarší, hodně špinavý a neupravený, hlasitě odkašlával a klel, přičemž nikdo netušil, zda ho něco dopálilo už venku nebo zda jen při pohledu na osazenstvo vagónu upadl do evidentně značně nevalné nálady. A také nepříjemně páchl, což jsem měla možnost otestovat, neb si sedl vedle mě. Na tom by nebylo nic tak divného nebo výjimečného, kdybychom ve vagóně v ten moment nebyli všeho všudy asi 4, tedy místa spousta...A  on si ještě ke všemu nesedl jen vedle, on se na mě nalepil. Zoufale jsem očima prosila o pomoc protější sedadlo, které zvedlo oči od Ekonoma, zavrtělo hlavou a znovu se začetlo. No to snad ne, jdu si sednout jinam. Odsedla jsem si, doprovázena frkáním souseda. Za chvíli za mnou přišel pán. "Chtěl jsem Ti říct, že si odsedneme, ale chtěl jsem si dočíst článek o hospodaření s..." "No tak hlavně, že máš v této oblasti jasno...já taktéž, v jiné oblasti" prohlásila jsem zlostně. No ale říkala jsem si, že si nenechám zkazit výlet i jala jsem se s ním poté už normálně bavit.

   Vystoupili jsme v zastávce Ledečko a zastavili se u veliké turistické mapy. "Takže tam půjdeme po zelené, zpět po červené" zavelel pán a vyrazili jsme. Bezmyšlenkovitě jsem se nechávala vést. "Kde je ta zelená hernajs" vyrušila mě tato slova z mého příjemného nemyšlení. No to to hezky začíná, ani nenajdeme začátek trasy, říkala jsem si, budu to muset vzít do svých paží. "Ukaž prosím Tě, kde máš mapu?" Byla mi podána s dovětkem, že tedy bude zvědav. Mé oko spočinulo, našlo a ústa určila směr, správný..."No to bylo jasný, že tudy, ale myslel jsem, jestli tady nebude nějaký schůdnější začátek" maskoval páníšek předchozí svou slabinu a snižoval zároveň mou schopnost. Vydali jsem se po zelené tedy. Bylo krásně, ani vedro ani zima, všude plno zpěvu ptačího. A vedle mě "...tak si představ, že byl schválen zákon týkající se...", no ani nevím, čeho se týkal. Za léta podobných ataků suchých hovorů na mou povznesenou náladu jsem si již vybudovala strategii, jak neposlouchat a přesto působit tak, že napjatě lapám každé slovo. "...no jo....to je, viď...fakt, jo?...tedy prosím Tě...", slova, která řečníka nenechávají na pochybách, že je vnímám, respektován, obdivován. Nasávala jsem ranní vzduch, který nádherně voněl jehličím(taková vůně a taková nepříjemnost, když se vám dostane do kalhot - poznámka konkrétně směřovaná). Vedle mě se probíral rozpočet, trhliny v zákonech, volby, program politických stran a já jsem si přemýšlela o všem možném a bylo mi hezky. Zrovna v moment, kdy jsem byla u myšlenky na to, že bych si mohla koupit černé sluneční brýle se žlutými skly, se ozvalo: "Co si o tom myslíš?" Strnula jsem, teď musím nějak reagovat, ale jaká je ta šalamounská odpověď, když nevím o čem byla řeč. " No víš, já si myslím, že ono to není vůbec jednoduché říct tak nebo tak...musela bych o tom nějakou dobu přemýšlet...ale mám pocit, že ten Tvůj názor je rozumný a fakticky podložený." Pokyvování hlavy...no tak fajn, trefa.

   Pokračovali jsme v cestě chvíli mlčky a kochali se okolními krásami. Úspěšně jsme došli do Sázavy, slupli sváču a rozhodli se k návratu, po červené. Opět jsem si vyžádala mapu. "Tady Ti kus chybí a zrovna Sázava, počkej, musíme najít nějakou mapu tady v okolí..." Po chvíli se zadařilo, ale problém byl v tom, že před námi byla tabule objevena už sprejery, takže z ní nebylo možno vyčíst zhola nic. Posílena svým navigačním úspěchem z rána jsem rozhodla "...půjdeme tudy, to je správný směr, určo..." "No já tedy nevím, ale mám pocit, že bychom měli jít na druhou stranu" oponoval pán. "Ne, fakt, můžeš mi věřit, tudy je to správně..." A zase jsme byli na cestě, "on the road again" zpívá Willie Nelson.
Začalo se zatahovat a toto se dělo velmi, velmi rychle. Obloha zčernala, vítr zesílil. Šli jsme už dvakrát tak dlouhou dobu než do Sázavy. V moment, kdy jsme se museli začít prodírat houštím, bylo jasné, že jdeme špatně. "Nemáš pocit, že ten Tvůj směr byl poněkud nepřesný..." slyším před sebou naštvaný hlas "...to je tak, když něco vede ženská!" Nesnáším takové srovnávání, tedy muži versus ženy, jsou jen lidé dobře a špatně se orientující. Já vím, že s mapou dojdu odkudkoli kamkoli, ale bez mapy a mimo prostor urbanní jsem zcela vyřízená. Ztratit se na houbách, tak myslím, že bych při dostatečné velikosti lesa dopadla jako nešťastníci v Záhadě Blair Witch. "No hlavně si myslím, že je nešťastný vzít mapu, na který není prostor, kde se pohybuješ...a krom toho, když jsi tedy věděl, že jdeme špatně od začátku, měl jsi svůj názor prosadit, tohle miluju, skuhrání, ale sám bys nenašel ani východ z nádraží.."

   Houštinami jsme se propletli až k malé silničce, civilizace, hurááá. Ušli jsme po ní asi půl kilometru a spustil se déšť, ale jaký. Provazy vody nás bičovaly nesmlouvavě, až jsme byli celí promočení, ještě že bylo teplo. Průtrž za chvíli ustala, ale pršelo dál. Cítila jsem, že mi začíná povolovat levá bota. Už než jsme vyšli se zdála být poněkud nedůvěryhodnou stran své pevnosti, ale důvěru jsem jí dala a ona mě teď zklamala. A přede mnou "...no to je skvělý, teď je člověk mokrej, neví kde je a vůbec...kruci mě zebou nohy..." "Hergot tak nejsi sám, kdo je mokrej, ne...i mě zebou nohy a povoluje mi bota..a co, no tak někam dojdeme, tak nejsme z cukru, ne...Vidíš, Rájovická Lhota, hned víš, kde seš" ukázala jsem na tabuli před námi. Ozvalo se něžné rupnutí, kterým mi botka dala najevo, že je jí líto...Ach jo, podívala jsem se na druhou, která se rovněž pozvolna poroučela. Tak holky, co s vámi. Zula jsem se a boty nechala na kraji vozovky. V cestě jsem pokračovala bosa  v závěsu za pánem.

   "Kam tak letíš, seš naštvaná?...Jaňďo.." Šla jsem teď rychleji, neb jsem byla pobouřena tím, že ani mé upřímné omluvy neusmířily naštvání páně. " Jo jsem naštvaná a jdu rychle, abych se rychle někam dostala, což bys měl udělat taky, než se rozpustíš, cukříku..." Mé bosé nohy pleskaly po příjemně teplém asfaltu. Ten pocit, kdy jsem už zcela promočená letním deštěm a kdy se mu odevzdám, mám moc ráda, je to takové uvolňující. Pán mě doběhl..."Jak se Ti jde, co?" Jeho starost byla upřímná..."Ale jo, dobrý...A co Ty, jak je?" Zbytek cesty jsme šli vedle sebe.

   Nevím, jakým zázrakem, ale nakonec jsme došli na nádraží. Tedy na úplně jiné, než na které jsme chtěli, ale přece. Než měl jet vlak, sedli jsme si do malé hospůdky. Topili tam prozíravě v kamnech, bylo to moc příjemné. "Co si dáš, čaj?" ptal se pán. "Čaj? Já? Dám si grog...nebo raději rovnou dva..." smála jsem se. "Á, náš malý spiťárek", smál se i protějšek. Oba jsme se smáli ve vzájemné shodě. Je to zvláštní, protože to se nám většinou nikdy nepodaří, ale v ten okamžik to šlo a bylo to fajn.

   Domů jsem se vrátila v povznesené náladě. Bylo mi milo, kapka alkoholu pomůže k radosti( nebo k depresi ještě větší, když je zaděláno na ní, to je pravdou, alespoň u mě). Když jsem uléhala, slastně jsem přejížděla chodidly po suchém, hladkém a teplém prostěradle, ach nožičky moje, vy jste dnes zkusily. Objektivně se asi výlet příliš nevydařil, mohlo by se zdát, ale pro mě to byl beautifull day ;o)