Fronta se posunula a pan Majer mohl přistoupit k úřednici.

         „Dobrý den, potřeboval bych povolení na ostříhání živého plotu. Už přesahuje dopravní značku a je nebezpečný.“

Úřednice se na něj ani nepodívala a monotónním, jakoby počítačovým hlasem mu řekla: „A máte dokumentující fotografie?“

Nato vytáhl Pan Majer čtyři fotografie z náprsní kapsy a položil je na přepážku. Úřednice je vložila do kopírovacího přístroje a spolu s formulářem položila zpět na přepážku.

         „Teď to vyplňte a odevzdejte u okénka číslo pět. Je dole u příjmu.“

Majer sebral dokumenty a odešel. Za pár okamžiků už stál před okénkem číslo pět. Vyplnil dotazník s několika otázkami, týkajícími se jeho pozemku, rozvodu elektřiny a pracovního nástroje na stříhání plotu. Pan Majer neměl vlastní elektrické nůžky na plot. Půjčoval si je od souseda. Bylo to sice úředně zakázáno, ale kdo dnes žije přesně podle předpisů? Vyplněný dotazník odevzdal u přepážky, uschoval potvrzení o povolení a vydal se na cestu domů.

„Dnes to nebylo tak zlé,“ řekl si polohlasně.

Doma ho již čekali. Obě děti, šestiletý chlapeček a pětiletá holčička, se mu usadily na klíně a dožadovaly se, aby jim vyprávěl, co dnes dělal. Pan Majer to tak dělal vždycky, když se vrátil.

K večeři dostal rýži se zeleninou a sojovým masem. Jeho manželka byla zručná kuchařka a i z druhořadých surovin dokázala vytvořit prvotřídní krmi. V sedm hodin uložili děti do postele a posadili se do obýváku. Paní Majerová si pustila rádio a vytáhla pletení. Televizi neměli. Stará jim dosloužila před třemi lety a na vyběhání nové ještě nebyl čas.

         „Copak jsi dělala celý den?“ zeptal se pan Majer a otevřel noviny.

         „Proměřovala náš domeček.“

         „Proč domeček? Vždycky jsme mu říkali dům, náš dům.“

         „To už dávno neplatí. Nevidíš, že čtyři lidé žijí ve dvou pokojích?“

Byla to pravda. Pan Majer dům získal jako novomanželskou výpomoc od úřadu. Tenkrát se uzavřelo rekordní množství sňatků – jen kvůli domu, samozřejmě. Nikdo si nemohl dovolit ztratit takovou příležitost. Pan Majer svou ženu miloval už dávno před tím, čímž se značně odlišoval od ostatních. Nový dům bez papírování byl nadmíru lákavý, a tak své manželství jen trochu uspíšili.

         „Máš pravdu,“ řekl, „ale co s tím mám dělat?“

Manželka se na něj podívala. V očích jí dokázal číst jako v otevřené knize. Poznal, co po něm žádá. Toho okamžiku se bál už hodně dlouho.

         „Chápu, potřebujeme nový dům. Větší a prostornější. Podle normy nám má patřit třípokojový dům, nebo čtyřpokojový byt.“

         „Díky, že mě chápeš,“ odpověděla paní Majerová. „Musíme to udělat kvůli dětem.“

         „Dobře. Půjdeme se na to vyspat a zítra večer to důkladně rozebereme. Co ty na to?“

         „Dobře, tak zítra.“

A pak už šli spát. Zítra je čeká mnoho práce.

V práci neměl pan Majer stání. Neustále mu konzervy padaly z ruky. Opravdu si oddechl, že již skončila směna. Zašel na úřad a vyžádal si seznam dokumentů potřebných k výměně bydlení. Seznam čítal sto šedesát položek hlavních a asi tak další stovku vedlejších. Doma ho ukázal ženě.

         „To budeme dávat dohromady celý týden, ne-li déle,“ řekla paní Majerová.

         „Určitě, ale děláme to pro děti,“ odpověděl pan Majer.

Celé odpoledne prohledávali šanony, jež zabíraly celou jednu stěnu garáže. Do večera našli padesát dokumentů. Některé chybějící bude muset pan Majer vyřídit přímo na úřadě.

Čas odhadli téměř správně. Přesně osm dní jejich domov vypadal jako skládka starého papíru. V hromadách listů nakonec dohledali dvě stě dvacet důležitých dokumentů. Zbylých třicet osm bude muset vyřídit na úřadě sám pan Majer.

Na takový krok se musel člověk náležitě připravit. Musel si vzít dovolenou, sehnat za sebe náhradu do práce a vybrat si jídlo asi tak na pět dnů dopředu. Na úřadě bývalo zvykem žádost vyřídit naráz a člověk zde mohl ve volných chvílích spát na nepohodlných lavicích a židlích. Manželka mu připravila plnou tašku potravin a přidala i kousek čokolády, který schovávala od svátků. Druhého dne ráno vyrazil. Vzal jídlo, pětikilovou hromadu spisů, rozloučil se s rodinou a odešel do úřadu. Na jeho prahu se zastavil a pohlédl nahoru. Budova se tyčila do výše jako varovně zdvižený prst. Neměl ale čas na přemýšlení, a tak vešel dovnitř. Ve vstupním sále zjistil, kde se vyřizují žádosti týkající se bydlení. Šipka ho nasměrovala do podzemí.

 Chodba, po které kráčel, byla špatně osvětlená. Na dveřích visely jmenovky kanceláří. Přešel Koupelny, Obývací pokoje a Kuchyně, ale po výměně domu nikde ani památky. Až úplně poslední dveře byly ty pravé. Lehce zaťukal a na vyzvání vešel dovnitř.

Kancelář osvětloval krásný skleněný lustr. Na podlaze ležel prvotřídní koberec a za dubovým stolem seděl úředník s dobrými sto padesáti kily živé váhy. Pan Majer tolik přepychu v životě neviděl.

         „Co si přejete?“ řekl úředník otráveným hlasem.

         „Dobrý den, totiž, potřebuji větší dům.“

         „A kdo ne? Myslíte si, že jste jediný, kdo potřebuje větší dům?“

         „Ne, to určitě ne,“ odpověděl pan Majer přiškrceným hlasem. „ale podle zákona na něj mám právo. Čekáme dítě, třetí, a máme jen dvoupokojový dům.“

         „Dobrá, dobrá. Máte všechny podklady?“

         „Tady je valná většina. Doufal jsem, že mi pomůžete s tím zbytkem.“

         „Kdo si myslíte, že jsme? Nějací hodní samaritáni? Běžte si je pěkně shánět sám a vraťte se, až je budete mít všechny.“

Chudák pan Majer byl z chování úředníka tak zmatený, že se mu ještě poklonil a pozadu vycouval z kanceláře. Za dveřmi si otřel čelo. Bylo mu nanic. Přesto vytáhl papír se seznamem dokumentů a jal se je vyřizovat. Nejdřív oběhal doktory. Úřední doktoři neléčili žádné nemoci. Pouze psali doporučení o zdravotních postelích, nové ventilaci a všech ostatních věcech souvisejících se zdravím. Pan Majer získal potvrzení o bezinfekčnosti, pracovní schopnosti, dostatečně rychlých reakcích a potvrzení o duševním zdraví.

Den skončil. Pan Majer odešel do čekárny. Na stoličkách tu dřímalo asi dvacet lidí. Tiše usedl na jednu v rohu a začal jíst. Ani dvojnásobné směny v práci ho nevyčerpávaly tolik, jako tenhle boj s úřadem. Usnul a zdál se mu sen, jak budova úřadu spadla a tím skončilo všechno to papírování a nesmyslné běhání od okénka k okénku.

Probudil se. V místnosti nikdo nebyl. Asi už odešli, pomyslel si. Měl pravdu. Před přepážkami stáli lidé v několikametrových frontách. Zaujal místo v jedné z nich a pročítal seznam. Zbývalo mu třicet tři položek. Práce asi tak na tři dny, půjde-li vše hladce. Pokud se to protáhne, bude muset zajít domů a vzít si nové jídlo.

Dnes oběhával sociální oddělení. Potvrzoval pracovní schopnost, ukazoval pracovní výsledky, dokládal zabezpečení rodiny a její bezvadnou funkčnost. Večer znovu zaujal místo v rohu. Opět se mu zdál sen o demolici, ale byl zřetelnější a možná i opravdovější. Viděl, jak úřad padá jako domeček z karet a pohřbívá ve svých troskách úředníky, povolení a formuláře. Probudil se časněji nežli včera. Někteří ještě spali. Potichoučku se odkradl z čekárny a stoupl k okénku, kde očekával nevětší nával. Momentálně bylo zavřené. Úderem sedmé vyjelo sklo nahoru. K pultíku si sedla mladá úřednice.

         „Co chcete?“

         „Potvrzení o zaškolení při používání ústředního topení.“

         „Máte osvědčení ze zkoušky?“

Nato pan Majer vylovil z balíku tři listy. Vzpomínal si na zkoušku. Už to mohlo být takových dvacet let, co ji skládal. Probíhala příšerně nudným způsobem. Za tři dny se dozvěděl, že topení se zapíná tlačítkem a páčkou se zvyšuje teplota v místnosti. Víc nic.

         „Tak bude to?“

Rychle položil papíry na pult.

         „Počkejte půl hodiny, než to podepíšou nahoře.“

Pan Majer využil času a vyřídil ještě jedno jednodušší povolení. Nebýt rodiny, říkal si, tak budu raději spát pod mostem, i když je to zakázané. Večer se na svou židli doslova zhroutil. Ještě zítra, opakoval si, ještě zítra a pak už konec... A usnul. Sen se mu zdál barevně. Ale co víc. Už viděl i proč úřad padá. On sám v něm odpálil obrovskou bombu, která vše rozmetala.

Probudil se. Poslední tři povolení. Zabraly mu asi dvě hodiny. Teď už může zažádat o výměnu. Znovu procházel chodbou, zaklepal a na vyzvání vstoupil.

         „Dobrý den, chtěl bych...“

         „Nic neříkejte, je mi úplně jasné, co chcete. Všichni to chtějí.“

Mlčky začal klást papíry na stůl. Hromada sahala do výše půl metru. Úředník odškrtával každou jednotlivou položku a na konci se smutným výrazem v obličeji musel doznat, že pan Majer má všechny dokumenty pohromadě.

         „Dobrá. Takže o jaký dům žádáte?“ řekl úředník a vytáhl formulář ze šuplíku.

         „Třípokojový.“

         „Lokalita?“

         „Pokud možno, tak co nejblíže stávajícímu domu.“

Úředník pak vyplnil zbylé kolonky a poslal spolu s ostatními dokumenty do místnosti číslo šest. Pan Majer měl následovat poslíčka.

Místnost šest byla až v zadním traktu budovy. Stěny měla natřené žlutou omyvatelnou barvou a mimo židle, stolu a lampy v ní nic nebylo. Poslíček mu řekl, ať se posadí a počká, dokud někdo nepřijde. Čekal dvacet minut. Do místnosti vešel muž v perfektním obleku a naleštěných botách. Bez pozdravu začal.

„Co si to dovolujete, sedět na mém místě.“

„Já jsem...“

„Mlčte, nikdo vás o nic nežádal!“

„Potřebuji...“

„Vy že něco potřebujete? Podívejte se na sebe. Vypadáte dobře, máte slušné oblečení, práci, jídlo, manželku, děti, co byste chtěl víc?“

„Dům.“

„A co takhle celý hrad. Myslíte, že všechny volné domy čekají jen na vás?“

„Ale já mám právo...“

„Na co máte právo, tady rozhoduji já.“

„Potřebujeme víc místa.“

„Kolik je vás?“

„Čtyři.“

„A jaký máte dům?“

„Dvoupokojový.“

„Na větší nárok nemáte.“

„Má se nám ale narodit dítě.“

„A co když se narodí mrtvé a vy mezitím dostanete větší bydlení. Co pak?“

Panu Majerovi se točila hlava. Ale ne, vyšetření ukazují úplně normální těhotenství. Nic se nemůže stát.

         „Nenarodí se mrtvé. Zde je potvrzení od doktora.“

         „Kašlu na vaše potvrzení.“

A sebral se a odešel. Za deset minut přišel znovu.

         „Vy jste tu ještě?“

         „Čekám, až vyřídíte mou žádost.“

         „Nebuďte směšný. Nikoho vaše žádost nezajímá.“

         „Ale já potřebuji větší dům.“

Úředník se otočil ke dveřím a zavolal na svého kolegu. Vstoupil do místnosti a nepěkně se podíval na pana Majera.

         „Vyřiď tady s pánem žádost na větší dům. Já běžím na oběd.“

Zmínka o jídle panu Majerovi připomněla, že od rána nic nejedl. Uvědomil si, že má také hlad, ale nedovolil si před úředníkem jídlo vytáhnout. Ještě by ho vyhodili za nepřístojné chování a on by musel začít od začátku, pokud by mu to vůbec dovolili.

Úředník vytáhl z šanonu, který držel pod paží, formulář na vydání domu. Podle jeho tloušťky vypadal tak na třicet stran. Úředník pracoval nesmírně pomalu. Každý dokument musel pročíst a uvést ve formuláři. Pan Majer unaveně sledoval hodinky. Už zde byl přes pět hodin. Potřeboval na záchod.

         „Dovolíte, prosím, rád bych si zašel na záchod.“

         „Tak ale pohněte, nemám na vás celý den.“

Pan Majer rychlým krokem směřoval k toaletám. Už nikdy, sliboval si, už nikdy mě do ničeho takového nedostanou.

Vrátil se za pět minut, ale v místnosti nikdo nebyl. Zmizela i jeho hromada dokumentů a taška s jídlem. Co to má znamenat? Nevšiml si, že do dveří vstoupil mladý muž v šatech připomínajících hotelového poslíčka.

         „Vaše žádost se již projednává. Počkáte v čekárně. Pojďte prosím se mnou,“ a odvedl pana Majera do malé čekárny, ve které se těsnalo sedm lidí.

         „Dobrý den,“ pozdravil, ale nikdo na jeho pozdrav neodpověděl. Volné židle už nebyly, a tak musel stát. Čekal asi hodinu, když do místnosti vešel drobný mužíček s papíry v levé ruce.

         „Tak, pane Vorel, vaše žádost byla vyřízena kladně. Za týden se můžete přestěhovat,“ a potřásl mu rukou. Pan Vorel neskrýval své nadšení. V radostném opojení potřásl rukou všem v místnosti, rozloučil se a odešel. Ten úkaz panu Majerovi zlepšil sebevědomí. Už zase věřil, že dům dostane a bude žít svůj obyčejný, ale krásný život bez úřadů. Chtěl vědět, jak dlouho to ještě potrvá. Zkusil se tedy zeptat pána sedícího vedle.

         „Prosím vás, pane, jak dlouho už tady čekáte?“

Pán se na něho zadíval trochu nechápavě, ale nakonec se trochu pousmál a odpověděl.

         „Už asi sedm hodin, ale běžně se čeká asi tak dvacet hodin, pokud má člověk štěstí.“

No, to je radost, pomyslel si pan Majer a zaujal pohodlnější polohu. Asi bude čekat hodně dlouho. V průběhu příští hodiny mu poslíček přinesl tašku s jídlem. Pan Majer se hladově vrhl na její obsah a kompletně ji vyprázdnil. Nuda v místnosti dosahovala vrcholu. Každý se zabavil, jak jen uměl. Pan Majer počítal kachličky, které pokrývaly zdi do poloviny jejich výšky. Otevřely se dveře. Stál v nich opět ten mužíček.

         „Pan Novák?“

         „Ano, tady jsem,“ ozvalo se z rohu.

         „Musím vás zklamat. Vaše žádost byla zamítnuta. Příčinou je příliš vysoký věk vašich dětí. Pan Novák zbledl. Vstal, nedíval se ani napravo, ani nalevo, sebral dokumenty a odešel pryč. Stejný výjev se objevil ještě dvakrát. Potom jedno přijmutí a hned po něm zamítnutí. Už zbývali v čekárně jen dva. Pan Majer a pán, kterého se prvně ptal. Panu Majerovi něco našeptávalo, že přidělí už jen jeden dům. Druhého čekajícího považoval za soka. A pak, po hodině usilovného soustředění a přivolávání zázraku, otevřel mužík dveře a v každé ruce držel jeden stoh dokumentů.

         „Pánové, toto jsou vaše žádosti. Jedna byla zamítnuta a druhá přijata,“ pak se otočil k panu Majerovi a udělal k němu krok. Zastavil se, podíval se mu do očí a zkřivil ústa do podivného úsměvu.

         „Gratuluji, dům je váš.“

Druhý čekající sklopil hlavu, sebral své složky a vzdálil se. Pan Majer poděkoval, potřásl muži rukou a také odešel. Na chodbě už přímo běžel. Chtěl co nejdříve pryč, pryč z toho strašidelného domu. Konečně vyběhl ven. Na východě se již prodíraly první sluneční paprsky skrz mlhu. Svižným krokem se vydal k domovu. Rodina ještě spala, když přišel. Svlékl se, osprchoval a vklouzl pod peřinu k ženě. Otevřela oči, usmála se na něj a políbila ho. Pan Majer v jejích očích viděl něco strašně smutného a prosebného zároveň. Musel zjistit, co to je.

         „Ty nemáš radost, že jsem se vrátil?“

         „To víš, že mám.“

         „Tak proč jsi taková smutná?“

         „Byla jsem u doktora, zatímco jsi byl pryč.“

V panu Majerovi hrklo.

         „Stalo se něco dítěti?“

         „Ne, jsou v pořádku.“

Přeřekla se, nebo to myslela vážně?

         „Řekla jsi „jsou“?“

         „Ano, budeme mít trojčata.“

         „To ale znamená, že...“

         „... budeme potřebovat ještě větší dům,“ dodala.