V lehounkém větříku zatančíš s grácií,
v beztíži nebytí zas nekonečným bytím.
S racky mi zamáváš, za obzorem zmizíš,
bylo to krásné, děkuji...
jen...jen už teď mi tolik chybíš.
Můj milý pane malíři, Tvou tvář si maluji,
sama...v duchu.
Do rámečku z kamínků dám si ten portrét,
z malinkých oblázků,
z barevných mušliček,
nemám Tvé nadání, příteli akvamarínový,
to Ty jsi byl přes moře ten pravý estét.

V chladivém povětří se na mě zas směješ,
od ucha k uchu, chci chechtat se s Tebou.
Hihňat a řehonit a za břicho se popadat
a potom, potom třeba mlčet...
můj šašku bez rolniček.
Osobním strážcem i posluchačem chápavým
byl jsi mi...jsi stále.
Povídám, píšu, s Tvým jménem na jazyku
a v hlavě
a v srdci,
v prastarém albu vzpomínky černobílé,
v sobě je vybarvím...to dle našeho zvyku.

V bronzovém vánku plachtíš nad hladinou,
oči máš přivřené a spiklenecky mrkáš.
Vím, že už musíš, tak přeju šťastnou cestu
a někdy si vzpomeň, jasný...
ne, že zapomeneš pane.
Pane, jak legrační pro Tebe...věčný kluk spíš,
v pruhovaném triku...víš přece.
Z očí do očí se dnes sobě naposled zahledíme,
hluboko,
zněžněle,
a potom nic, jen ticho krájí hukot,
jsi pryč...a přece stále tady, to oba dobře víme.