Dívám se a vidím prázdné dlaně...
Jako dvě lastury, které moře vyvrhlo na písečné pobřeží,
leží vedle sebe, bílé a vyschlé od slunce.
Už dávno jim lační lovci život sebrali
a ohledy pražádné nebrali,
když rvali z nitra kořist živou s perletí.

Dívám se a vidím zmrzlé srdce...
Je ledové a už by dávno dobilo, kdyby nemělo strach ze zániku,
hloupé srdce, které nechce ztratit život, který není k žití.
Bylo tak lačné lásky stále,
pak vzdalo se jí ale náhle
a teď modravé bojí se jak smrti tak i bytí.

Dívám se a vidím pustou duši...
Je jako šedavé mlhy na blatech, jako pavučina strachu,
kterou je opředen cit i rozum, je všude vetkaná.
Naděje i ideály jsou ty tam,
a ona neví kudy kam,
beznaděj a víry ztráta jak smyčka kolem krku dusí.

Dívám se a vidím ztraceného člověka...
Klopýtá světem s očima, jež hledí do neznáma nebo spíše nikam,
slepě, bez vůle a chuti si odbývá svůj osud.
On dříve velmi hrdým byl
a ve strachu nikdy se netopil,
teď ale bloudí a nechce nic, jen rychle dožít.

Kdo může za podobné osudy...osud snad?
Člověk sám si volí cesty...však někdy je i vlečen jako mula na řetězu.
...pak vytrhnout se jedinou je šancí.