Vezmu křídu mezi prsty a nakreslím Tě...

Naše oči vpijí se v ten moment, prolnutí bez hranic...
Potřebuji chvilku lásko, chvilku s nadhledem umělce,
abych místo Tvé tváře nenakreslila nekonečnou bleděmodrou plochu.
Ach ty hranice, papíru ostré hrany a naše bariéry...
Nejsou již,  budu kreslit modrou křídou tedy, chceš?

Ach můj nejdražší, nedívej se tak...
Mé prsty chvějí se a já zase nedovedu pravdou pokrývat list.
Nebo jsem poprvé pravdu zachytit dovedla?
Modré jsou oči, ty nejmilejší, modrá jsou ústa, ta nejměkčí,
Ty celý jsi takový, nezlobíš se? Láska ta opíjí...I´m feeling blue...

List pohozen leží opodál a my dva...
My dva bez rozumu a dechu nacházíme to skutečné nebe.
Nebe není vysoko, není daleko a není jen na obrázku,
máme ho ve svých rukou a já si ho beru a zároveň dávám přehršel.
Ta modrá Ti sluší v mých očích, jsem umělcem bez nadhledu, díky Tobě...

Vezmu křídu mezi prsty a budu kreslit štěstí...