Veselé rodinné vyprávění.

TETA SYLVA

 

           

Naše teta Sylva je taková ta příbuzná, o které se ani pořádně neví, jaké že příbuzenské svazky ji s naší rodinou vlastně pojí. Snad by mohla být – podle babičky – dcerou sestřenice dědečkovy tety. Ovšem podle strýce je to spíš prateta sestřenice jeho bratrance. No vzhledem k tomu, že samotné tety Sylvy se nikdo nedokáže zeptat ze strachu, že by ji snad mohl urazit, už se to asi nikdy nedozvíme, protože prababička, která jediná v tom údajně měla jasno, před několika lety zemřela. 
           Teta Sylva je duší každého rodinného setkání a nebýt jí, asi bychom se na všechny ty narozeninové oslavy, vánoce a velikonoce ani moc netěšili. Jenže kde je teta Sylva, tam prostě být nuda nikdy nemůže. Ono ne, že by byla nějak zvlášť výřečná nebo vtipná, ale vždycky se to tak nějak semele, že je právě tím ústředním bodem, který si každý z onoho dne nejspíš zapamatuje. 
           A protože chvíle s ní jsou opravdu nezapomenutelné a za celé ty roky je zážitků už pěkná řádka, řekla jsem si, že by byla obrovská škoda se o ně nepodělit. Snad až  bude teta o sobě číst, vezme to všechno s nadhledem a s humorem jí vlastním, díky kterému vždycky všechny peripetie přečkala s dobrou myslí. 
           Ještě bych se snad měla v úvodu zmínit, že teta Sylva je dámou v každém směru a je až ku podivu, kde se naučila tak vybraným způsobům a chování, na kterém by jí nemohli nic vytknout ani poradci anglické královny. Nikdy jsem od ní neslyšela jediné hrubé slovo, nikdy jsem ji neviděla oblečenou v něco nevkusného a nikdy jsem se nesetkala s nikým, na koho by od prvního setkání její noblesa nezapůsobila. Moc bych se divila, kdyby jí v těle nekolovalo aspoň deci modré krve. 
            Omračující charisma tety Sylvy působí dokonce i na místech, kde byste to absolutně nečekali. Třeba na výletě v lese. To jsme se totiž jednou rozhodli, že vyjdeme vstříc tetině lásce k přírodě a vezmeme ji sebou na rodinný výlet. Mí rodiče to mysleli opravdu dobře. Předem ještě tetu upozornili na možné komplikace jako jsou klíšťata, komáři, hadi, déšť či vítr… Přesto jim mírně ztuhnul úsměv, když teta dorazila na místo určení v růžové halence a krémově bílých lněných kalhotách. Samozřejmě perfektně nažehlených. 
          „Ahoj zlatíčka, nejdu pozdě?“ zeptala se teta s přehnanou starostlivostí naprosto zbytečně, protože dochvilnost je další z dlouhé řady jejích ctností. „Musela jsem si rychle ještě koupit vhodnou obuv, přece bych nemohla jít na výlet v lodičkách, že?“
            Všichni jsme pohlédli na její obuv vhodnou na výlet. Nohy měla obuté do pantoflíčků na podpatku. 
            „To byste nevěřili, jaký je problém tak narychlo sehnat ten správný odstín,“ pokračovala teta Sylva a mírně se zardívala. 
            „A nebyly by lepší třeba tenisky?“ namítnul nesměle můj otec. Všichni jsme měli na nohou sportovní obuv a nikoho ani nenapadlo, že tetiny nohy budou právě tím problémem, který udělá z našeho výletu „ten nezapomenutelný“.
            Teta Sylva však na otce pohlédla, jako by snad řekl kdovíco komického. Naklonila se k němu a nahlas mu pošeptala tak, abychom to slyšeli: „Můj milý, to je od tebe galantní, ale já už nikoho neošálím. Dávno už mi není dvacet, abych běhala po lese v teniskách.“
            Teta Sylva si opravdu nepřipouštěla, že by něco nebylo v pořádku. Statečně ťapkala v těch svých pantoflíčcích po všech lesních cestách a ani nemrkla. Moje máma ji sledovala s rostoucími obavami a když teta usedla na pařízek u cesty s tím, že je tu tak nádherně, že se zdrží na tom místě až do našeho návratu, bylo jí to okamžitě jasné. 
            „Jen jděte, však já se neztratím,“ pobízela nás.
            Mamka jen kroutila hlavou. „Ale teto, tady zůstat nemůžeš, chceme se vracet jinou cestou…“
            „A proč byste nemohli jít zpět zase tudy? Je tu nádherně… Ty stromy, ta úžasná zeleň kolem… Myslíte, že najdete ještě něco hezčího? Vy si moc věcí kolem nevážíte, že?“ Na tetinu logiku jsme byli krátcí.
            Mamka usedla na další nejbližší pařízek a rozhodla se solidárně s tetou počkat. Marně taťka koulel očima a snažil se všemožně naznačit, že je to naprosto absurdní. 
            „Má rozbité nohy,“ napověděla jsem funícímu otci po půl kilometru jeho zuřivé chůze.
            „To se nedivím. Ještě jsem neviděl, aby si vzal někdo do lesa boty na podpatku.“