I. 

 Jednoho dne si jeden vědec řekne: "Co kdybych se naklonoval?" Tak se tedy naklonuje a když je vše hotovo, řekne si ten klon: "co kdybych se naklonoval?".
 Když je jeho klon hotov, řekne si: "Co kdybych se naklonoval?"
 Když je jeho klon hotov, řekne si: "Co kdybych se naklonoval?"
 Když je jeho klon hotov, řekne si: "Co kdybych se naklonoval?"  
 Když je jeho klon hotov, řekne si: "Co kdybych se naklonoval?"
 Když je jeho klon hotov, řekne si: "Co kdybych se naklonoval?"  
 A tak to šlo pořád dál a dál. Po nějaké době vešla do místnosti vědcova žena, zhrozila se té spousty klonů a zaječela: "Co se to tady děje? Kdo z vás je můj pravý manžel?"
 A všichni až na jednoho zvedli ruku.

II. 

 Ve Spojených Státech Amerických, v době války severu proti jihu, se tři běloši rozhodnou jít na lov. Naleznou v lese srub a uvnitř tři černochy svázané do kozelce a s roubíky v ústech. Vyndají jim tedy roubíky a ti černí zajatci jim řeknou: "prosíme vás, osvoboďte nás! Pokud tu zůstaneme, umřeme hlady. Když nás pustíte, můžete pak naložit s našimi životy, jak chcete. Jen nás tu prosím nenechávejte!"
 Běloši se nemůžou shodnout v tom, co s černochy udělat. Nakonec to vyřeši tak, že každý z nich osvobodí jednoho a udělá to, co považuje za správné.
 První z nich je jižan, černocha si vezme jako otroka a řekne ostatním: "tam u nás věříme, že takhle je to správné."
 Druhý běloch je seveřan, černocha pustí na svobodu a řekne ostatním: "tam u nás věříme, že správné je to takhle."
 Třetí běloch vytáhne pistoli a svého černocha na místě zastřelí. Jeho kamarádi se ho zeptají: "tam odkud jsi ty, tam věříte, že tohle je správné?"
 A on jim odpoví: "ale ne, já jsem z daleka, nikdo od nás tu není a tak si můžu dělat, co chci."
 
III.

 Divadelní ochotnický spolek začíná zkoušet nové představení. Vedoucí souboru vysvětluje ostatním: "budeme hrát hru o našem vlastním divadle, každý dostane nějakou roli týkající se divadla." Pak postupně ukazuje na herce a říká: "Ty budeš hrát našeho prodavače lístků, ty budeš hrát našeho osvětlovače, ty kulisáka a ty ředitele."
 Bez role zůstane poslední herec, zeptá se tedy vedoucího: "a koho budu hrát já?".
 "Ty," řekne vedoucí, "ty budeš hrát sám sebe."
 A herec řekne bezradně: "jenže já nevím, jak se to hraje".

IV.

 V daleké budoucnosti v neznámé zemi probíhá hodina dějepisu. Profesor vysvětluje studentům: "kdysi žil na Zemi velký a hloupý národ, který byl neoblomně přesvědčený o své dokonalosti. Tamější vědci vymýšleli spousty teorií, o kterých se všichni domnívali, že jsou ty jediné pravdivé. Umělci vytvářeli díla podle pravidel uměleckých směrů, o jejichž jedinečných kvalitách nikdo nepochyboval. Lidé této zaniklé civilizace věřili, že jen oni a nikdo jiný znají pravdu o Bohu, o kráse, o světě. Všechny ostatní národy, které neuznávali jejich hodnoty, byly všeobecně považovány za barbarské. Ve své nezměrné hlouposti a v přesvědčení o své neomylnosti vedli lidé tohoto národa strašlivé války, aby ještě více své myšlenky rozšířily."
 Jeden ze studentů se přihlásí o slovo a zeptá se: "A pane profesore, co se s nimi nakonec stalo?"
 Profesor mu odpoví: "jejich civilizace musela ustoupit před tou naší, která je vyspělejší. Zničili jsme jejich hloupé knihy a dali jim nové - pravdivé. Donutili jsme je zapomenout na jejich mylné náboženství a naučili jsme je, jak vyznávat to správné. Naučili jsme je jak má vypadat krásné umění a jaké vědecké teorie jsou adekvátní. Jejich předpotopní hodnoty se naštěstí podařilo vymýtit a díky nám dnes mohou jejich lidé žít šťastně v moderním civilizovaném světě."