Hlavou mi tančily jednotlivé tóny
a spojovaly se v nádhernou melodii,
která rozeznívala každou nitku v těle
a bránila mi slyšet cokoliv jiného.

Když dosáhla vrcholu,
začala slábnout,
ozývala se jen tichounce,
mizela,
objevovala se jen ve snech.

Najednou jsem ale zaslechla jiné tóny,
hlasitý, zoufalý, marný akord,
který to vzdal.
Končil melodii,
kterou jsem asi měla slyšet,
neslyšela!

Nikdy tu melodii neuslyšim,
myslels, že ji nechci slyšet,
přetrhl si ji,
nenapadlo tě, že neposlouchám,
že jsem se s ní jen minula,
nevědomky.

Nesnažil ses pochopit,
vzdal ses.
A když já teď chápu,
že kolem mě byla síť a hrála melodie,
začínáš hrát znovu.

Klečím u zdi,
na uchu přitisknutou skleničku
a už se jen snažím zachytit pár tónů,
které hraješ né pro mě.