Jiří Konopčík se synem nesl velkou skříň do vchodu domu, a poněvadž šla otevřít jen jedna část dveří, skříň v nich uvázla.
„Co budeme dělat, tati?“ zeptal se přitrouble syn Petr.
„To je blbá votázka. Zabereme pořádně za ty druhý dveře!“ řekl naštvaně.
Oba, poté začali zuřivě lomcovat druhou částí dveří, ale ničeho nedosáhli.
„Já pořádně zatlačím,“ řekl syn a prudce se opřel o skříň, načež její strany záhy drhly o hrany dveří.
„Zbláznil ses!“ vykřikl otec.
„Takhle tu budeme do Vánoc!“ vyhrkl syn.
„Co to tu vyvádíte!?“ ozval se náhle z chodby hlas Jindry Béma, který byl majitelem domu.
„Nevidíte? Stěhujeme skříň, ale nejdou votevřít úplně dveře. V tomhle baráku fakticky už nic nefunguje,“ řekl mu pan Konopčík.
„Jestli ty dveře zničíte, tak je zaplatíte!“ vyhrkl pan Bém, který ač měl teprve namířeno do blízké hospody, tak už byl lehce pod parou.
„Nechtěl byste nám raději pomoc?“
„Já nejsem žádný stěhovák. To je váš problém. Pusťte mě, já přelezu ven!“ zahulákal pan Bém a vlezl na skříň.
„No moment! Zbláznil jste se!?“ vykřikl pan Konopčík a táhnul ho ze skříně zpátky. Nějak přitom však ztratil rovnováhu a oba spadli na dlaždičky chodby. A ve stejný okamžik se na chodbě objevila Růžena Brtníková.
„Co je to tady za barikádu? Tady to je fakticky dům bláznů!“ vyjekla a pokračovala. „Jaký majitel, takový dům. Pan Makovec zase včera fidlal na ty svoje housličky. Měl byste mu to zarazit!“ vychrlila ze sebe. Přitom nebezpečně mávala svou holí a oba dva se od ní rychle vzdálili. Pan Bém cosi zamumlal a vrávoravě odešel do svého bytu v přízemí.
Paní Brtníková, se pak plně soustředila na pana Konopčíka a ten si vzápětí vyslechl své.
„Tak dělej! Tlač ale ne moc prudce,“ řekl synovi, zatímco ona zvyšovala intenzitu klení. Skříň zdárně prolezla dveřmi, ale na jejich stranách se objevily rýhy.
„To je taky nápad stěhovat skříň, když nejezdí výtah,“ vpálila jim na závěr pani Brtníková a odkráčela ven.
„Co budeme dělat, tati?“ zeptal se opět s protaženým obličejem syn.
„Ty dvě patra snad tu skříň vyneseme, ne?!“ odpověděl mu vzápětí otec.
„No jo, ale…“
„Nemel a popadni tu skříň!“ řekl mu ostře a oba jí poté pomalu donesli ke schodišti.
   O něco později do domu vstoupila Milena Hanzelínová se svým mužem a šli směrem k výtahu, jehož obě světýlka svítila červeně.
„Ježišmarja! Zase nejede!“ rozkřikla se na celou chodbu a majitel domu, který zrovna chtěl vyjít z bytu, si to rychle zase rozmyslel.
„To je sváteční výtah,“ zavtipkoval Radek Hanzelín, ale pod přísným pohledem své ženy mu úsměv zmizel z tváře.
„Tak a jdeme za Bémen! To už je vrchol!“ řekla rázně a zazvonila na jeho byt. Pan Bém s otevřenou lahví piva v bytě znervózněl a utekl na balkon.
„Asi není doma. Bude určitě v hospodě. Já tam když tak za ním zajdu a…“
„Nic takovýho! Musíš dodělat ty poličky!“ vyhrkla rozhodně paní Hanzelínová po zuřivém zvonění.
  Mezitím pan Konopčík se synem táhnul skříň po schodišti do prvního patra.
„Prosím tebe, ty vůbec nemáš žádnou sílu! Takhle tu skříň tam nevodstěhujeme ani do rána,“ řekl naštvaně synovi.
„Nikdy jsem takhle blbou skříň nestěhoval a to ještě do schodů!“ mínil syn hekavě.
„Proboha vzmuž se! Chceš bejt pro smích celýmu baráku?“
„To už stejně jsme.“
„Co jsi to řekl!?“
„Pravdu!“
„Drž tu skříň nebo sjede dolů!“
 Nad schodištěm v prvním patře se náhle objevil černý pes, který se hned zuřivě rozštěkal a následně vběhl na schody.
„Astore, počkej!“ ozval se hlas Mirka Konečného.
„Zavolejte si toho psa!“ rozkřikl se pan Konopčík, přičemž křečovitě držel skříň na schodech.
  Mezitím pan Bém, notně posílen alkoholem, začal přelézat zábradlí na balkoně.
„No to svět neviděl. Vy už chodíte do hospody stejným stylem jako z ní,“ řekla mu paní Brtníková, která se vracela zpátky do domu. A on leknutím spadl do keře pod balkonem.
  Tou dobou, se schodištěm rozlehla rána a výkřiky, do kterých zněl štěkot. Pak se ozvala série nadávek, k nimž se přidal i křik paní Brtníkové.
„Za všechno může váš pes!“ rozkřikl se ležící pan Konopčík vedle spadlé skříně pod schodištěm, na které byl rozpláclý jeho syn. Opodále se z podlahy zvedal pan Hanzelín, nad nímž nadávala jeho žena společně s paní Brtníkovou. Od shora schodiště se přidal i pan Konečný a do všeho štěkal jeho pes.
„Co tu tak řvete?“ zvolal hromovým hlasem Karel Malina, který zrovna přišel ke schodišti.
„Tihle ti dva tahaj skříň po schodech!“ řekl pan Hanzelín.
„Protože nejede výtah!“ ozval se pan Konopčík.
„Zrovna s ním někdo jede dolů,“ pronesl pan Malina.
„Cože?!!“ vykřikli všichni sborově a rozeběhli se ke dveřím výtahu.
 Když výtah dojel do přízemí, otevřeli rychle dveře a v něm se na ně jako sluníčko usmíval opilý Tomáš Karásek.
„Dobrý den. Já se vomlouvám. Nějak na mne přišel mikrospánek ….,“ začal jim vysvětlovat, ale moc u nich nepochodil.
  Na ulici vrávorající pan Bém zaslechl další výkřiky, které se ozývaly z domu. A jimi byl tak vyděšen, že se kolíbavě rozeběhl k hospodě, u níž ho dohnal pan Karásek.
„To je strašný, člověk jednou trochu zaspí ve výtahu a je z toho taková aféra,“ zkonstatoval.
„Měl jsi říct, že ho spravuješ. Stejně zase brzo nebude jezdit,“ řekl mu a oba zapadli do hospody, jak vojáci do krytu.