2

Sedím v autobuse a rád bych řekl, že se vracím domů, ale není to pravda. V L. už dávno žádný domov nemám, rychle tam na mě zapomněli a já se raději nepřipomínal, nemám tam nikoho. Vracím se tam jen kvůli Tobě: TY už MĚ dávno vlastníš a teď si JÁ jedu konečně přivlastnit TEBE.

První rok pod zemí byl strašný. Tamara mě zradila - bůhví, co ji k tomu vedlo a kdo všechno zatím stál, odpustil jsem jí, neboť jí se nedalo neodpustit - ale snažil jsem se zapomenout. Jeřábek se stal mým největším nepřítelem, intrikoval proti mně, jak jen to šlo. Protože měl chalupu někde u Blatné a skoro každé pondělí odtamtud přivezl nějakou zvěřinu a rozdával ji, šli všichni za ním.

Dělal jsem tu nejhorší práci a dělal jsem ji mlčky a skoro bez pomoci. Zápasil jsem marně s tekutými písky, prorážel jsem se do starých stok a nechával se splachovat vodou plnou nafouklých potkanů, sraček, vložek a šprcek. Když se někde nesmělo střílet a bylo třeba razit ručně, nasadili mě.

Z práce jsem jezdil do své zatuchlé nory, tam se svalil na postel a spal. Také soboty jsem prospal a nabíral tak nové síly. Pouze v neděli jsem našel nějakou lepší restauraci, a protože jsem byl čerstvě plnoletý a paradoxně jsem měl hodně peněz a nevěděl co s nimi, zaplavil jsem své útroby nějakým drahým chlastem, abych už odpoledne - zase ve své posteli a za úpěnlivých výčitek svého strýce - usnul.

Jediným pevným bodem v mé budoucnosti byla vojna. Blížila se neodvratně a já nevěděl, co je pro mě v tomto směru připraveno, mám-li se bát či těšit, zda si polepším nebo pohorším. Stala se ale věc, kvůli které jsem už nikdy na vojnu nemusel a kvůli které jsem nakonec nadlouho nemusel ani do práce. Dnes vím, že jsi to zařídila Ty.

Jedno listopadové úterý jsem se na čelbě sklonil k podlaze, abych nabral do troků forotu, a Ty jsi na mě ze stropu poslala kus skály, ani to nebolelo. Že ta nehoda měla rituální podstatu, totiž že jsem Tě poprvé skropil krví, a že to bylo v hlubokém magickém smyslu nezbytné pro přijetí, to jsem pochopil až později.

A v té době se stalo ještě něco. Zatímco já ležel v nemocnici, Ty jsi si po letech užila pořádný orgasmus, pravdaže s hlubokým osvobozujícím výdechem na závěr. Všechno tak nějak začalo mít smysl a Ty jsi se zase mohla těšit na to, co přijde. A já to konec konců také neměl nejhorší, z nemocnice mě pustili na Vánoce do úplně jiných poměrů a já měl před sebou půl roku bez práce a zbytek života s lehkou epilepsií.

Byly to zlaté časy. Poflakoval jsem se po Praze, vysedával v kavárnách a četl si. Jednou jsem objevil kavárnu U Peruna, byla prázdná, jen v rohu hrál někdo na klavír. Sedl jsem si ke stolku u okna a dal se do čtení.

Muž od piana se po chvíli zvedl, přiklopil klaviaturu víkem a přistoupil ke mně.

"Copak to čtete?"

Ukázal jsem mu knihu, on se usmál a řekl:

"Je šest knih a ty má smysl si přečíst. Všechny ostatní knihy jen dokola opakují to, co bylo řečeno v těch šesti."

A než zmizel, vyjmenoval mi šestero knih, které mě dovedly k Tobě, a já dnes vím, že jsem na toho muže nenarazil náhodou, ale že jsi mi ho poslala Ty.