III.

1

Nebe nad Tebou je dnes jasné, na východě tmavne a křižují ho zlaté čmouhy. Každý musí cítit, že se schyluje k velikému mystériu, že se chystají nějaké čáry. Zase budou noci nejdelší, zase pohlédneme do Vánoc jako do zrcadla, zase se žíly hluboko v Tobě rozžhaví do ruda a Ty budeš vzdychat s výlevy barokního magmatu.

Tehdy byly Vánoce ze dveřmi zrovna jako dnes. Dnes se vracím do L., ale tehdy jsem naopak přijel z L. do Prahy. Vystoupil jsem na Smíchově a jakoby naposled se ohlédl k Tobě, tam kde byl na jihozápadním obzoru vidět Cukrák a Brdy a kdesi za nimi leželo rodné město L. Pak mě nadlouho pohltilo podzemí.

Nejprve ovšem metro. Zaběhl jsem na toalety a nápis v kabině mě varoval jasně - od Berouna táhnou mraky, vyser se a táhni taky - ale utéct, to já už nemohl, já musel vyhledat svého vzdáleného starého strýce, zabydlet zatuchlý pokoj v jeho bytě a nazítří (ano, takhle hloupě před Vánocemi) nastoupit do zaměstnání v podniku, který razil kanalizační stoky - jako lamač, jako krtek pražského podzemí.

To se také stalo, další den ráno mi v jedné štole pod Barrandovem dali do rukou sbíječku a já poznal, jak urputně se jí brání prvohorní vápenec, a hned mi došlo, že mě čekají krušné roky. Ale tehdy, to dopoledne prvního dne, to mě to ještě neděsilo, šel jsem pod zem s velkým srdcem a lehkou myslí.

Mohl jsem si totiž představovat několik méně zbabělých profesorů na gymnáziu v L., jak si pokradmu sdělují, že jsem udělal něco, k čemu oni nikdy nenajdou odvahu a že celé to mé vyloučení je velká hanebnost - a to byla věru představa, která dodává sílu.

Ale hlavně jsem si mohl představovat Tamaru, svoji profesorku, jak jí říkají, že to JÁ jsem své jméno připojil pod jiná jména a že to bylo MÉ jméno, které svobodné rádiové vlny roznesly od západu k východu po celé české kotlině. A představoval jsem si Tamaru, jak se mlčky zvedá ze židle a utíká ven ze sborovny a kvůli téhle představě bych byl klidně strávil v podzemí celý život.

To dopoledne prvního dne jsem se také poprvé začal dotýkat Tebe, sáhl jsem si na Tvé kosti a rýpal se ve Tvé tkáni, ale tehdy jsem ještě nechápal, že to má nějaký vnitřní smysl, neboť tehdy jsem měl hlavu plnou různých škádlivých nadějí, pohříchu světských.

Pak přišlo poledne a my jsme vylezli na povrch a ve vytopené maringotce obědvali a vedli řeči. A Milan Jeřábek, jeden z mých nových spolupracovníků, potáhl z cigarety a řekl:

"Nech na hlavě, chlapče, pěkný hovno disident, pěkný hovno protistátní činnost, regulérní úchyla jsi a proto tě taky ze školy vylili. Já znám totiž v L. tvou profesorku Tamaru Maternovou a ta mi řekla všechno. Jsi prcačkář a teď ti to dáme sežrat."

A já jsem pochopil, že jsem sestoupil nejen do podzemí, ale také do pekla.