| Dílo #29854 |
|---|
| Autor: | Dagoneth |
| Datum publikace: | 16.08.2006 23:23 |
| Počet návštěv: | 730 |
| Počet názorů: | 1 |
| Hodnocení: | 1 1 |
| Prolog |
|---|
|
Slohová práce z češtiny...češtinářku jsem tím rozsekal a do dneška mi fandí...tak nevim nevim:-) |
|
| Místo bezejména |
Místo beze jména
Představte si nejzapadlejší realitu, která jen existuje, a v ní ten nejzapadlejší vesmír. Tam někde se nachází ta nejzapadlejší sluneční soustava a v ní poletuje ta nejzapadlejší planeta. Kolem této planety obíhá dvanáct měsíců a ten nejmenší má na svém povrchu to nejzapadlejší město, které snad ani nemá jméno. V tom městě, v té nejzapadlejší ulici byl kýmsi založen bar, jehož jméno, pokud nějaké měl, bylo zapomenuto. Je to malý zatuchlý bar v podzemí starého skladu, kam nikdy v jeho existenci nedopadlo sluneční světlo. Vnitřek a vše, co se tam nachází, včetně malého, asi tři metry dlouhého baru, několika stolů a křesel, je osvětlováno skomírajícími barevnými světly, která odhalují vysokou koncentraci všemožných kouřových složek ovzduší, pokud se tomu tak dá říkat. Scházejí se tu většinou ti, jejichž život ztratil smysl. Ti, kteří zůstali v těle, ale jejich duše již dávno shnila a rozpadla se v prach. Svou duši se většinou snaží probudit drogami, alkoholem či náhodným sexem, který tu však není příliš častý, vlastně spíše vzácný. Říká se, že ti, kteří odejdou sem, tu zůstanou na věky a budou mučeni tisíce a miliony let a jediné vysvobození bude, když upřímně přijmou svůj trest jako požehnání Boží. Avšak to se stává velice zřídka a podařilo se to za celou nekonečnou existenci baru jen dvěma lidem. Všechny drogy, alkohol, filmy, které se zde promítají, hudba, která se zde hraje jen prohlubuje utrpení všech zde zrovna přítomných. Je to vlastně pekelný bar, věznice samotného démona, který se usmívá na své ovečky. A vlastně i to tak je. Barman je tu jeden jediný. Říká se mu Satan, Démon či jinak, neboť je to jakýsi humanoidní kozel se žlutýma očima bůhví odkud. Má načervenalou zrohovatělou kůži a nikdy se nesměje, málokdy mluví, ale když už prolomí své mlčení, většinou pronese něco, co deprese všech přítomných ještě více prohloubí. A vlastně si tak udržuje kšeft.
V zapadlém a temném koutě u nízkého stolku, kde většinou sedí ti největší ztroskotanci, tiše promlouvají dvě černě oblečené bytosti. V temnotě se pravidelně objevuje červené světýlko hořícího jointu nebo odlesk sklenky piva. Ten, který zrovna kouří se tváří velice sklíčeně, ale sem tam jeho tváří probleskne úsměv a ozve se naprosto zhulenecký smích. Říká se mu Věčný, neboť je to první člověk, který se tu objevil a zároveň i první živá bytost, která přišla na toto prokleté místo. On je zakladatelem baru a je to člověk nejblíže peklu. Potáhne z jointa, napije se piva a úzkostlivě promluví:
"Naposledy mlčela, neříkala vůbec nic. Cítil jsem se vinen, ale chtěl jsem to změnit. Chtěl jsem se omluvit. Chtěl jsem pomoci, ale nebyl jsem vyslyšen. Je mi líto těch, kteří nemohou být vyslyšeni a i těch, kteří neodpovídají na vážné otázky. Proč to udělala? Bylo to jako kdyby mi vrazila kudlu do zad a tiše se smála a sledovala, jak krvácím a ztrácím vědomí. Ale nemám jí to za zlé. Přeci jen je to moje duše. Ona."
Druhý seděl a nic neříkal. Proto ho zde všichni nazývají Mlčící nebo Tichý. Nemlčí však vždy. Je to bytost temná a neznámá a nikdo vlastně neví, co nebo kdo je. Je to člověk? Démon? Kdo ví, možná, že to neví ani Bůh. Převezme si od Věčného jointa a třikrát slabě potáhne. Vyfoukne a dál poslouchá Věčného bolesti.
"Ten večer jsem seděl u compu a psal něco strašného, něco neuvěřitelného, něco o bolesti a o věčném utrpení. Seděl jsem a psal, psal a psal a psal. Nevěděli co se mnou je. Nemluvil jsem. Chtěli vypnout počítač, ale nešlo to, ani když vypnuli elektřinu. To bylo poprvé, co mě navštívil ďábel. Tu noc prý lidé spatřili někoho jak řve ohlušujícím řevem na kopci. Ráno jsem se probudil a nemohl jsem mluvit. Měl jsem vyřvané hlasivky. Byl jsem celý zablácený a plný šrámů. Odvezli mě na psychiatrii. Všechno jsem jim řekl. Tak mě pustili."
Domluvil a převzal jointa. Potáhl a usmál se.
"Vždyť to všechno ale už znáš..."
Tichý kývl. Seděl a hleděl na Věčného, ale přitom se jeho pohled ztrácel někde v nekonečné mlze v neexitujícím prostoru před ním.
Nemožná časoprostorová událost.
Věčný začal nabývat pocitu, že veškerá realita kolem se skládá pouze z těch nejbolestnějších myšlenek, jakých je schopná některá inteligence vymyslet. Cítil, že veškerenstvo je jen bolestivá skvrna na duši vesmíru a každý její bod je jedna ztracená duše v něm. Pocit, že nic není ve skutečnosti hmotné, ho doháněl k šílenství, ovšem jen do té doby, než si uvědomil, že i jeho šílenství je jen bolestivá iluze. Ovšem ulevilo se mu jen na chvíli, poněvadž po nějakém pozitivnějším okamžiku mu došlo, že pouhé vědomí iluzornosti veškerých jevů nestačí k jejich odstranění. Mohl by takto spekulovat další tisíce let, ale neulehčilo by se mu ani o trochu. Proč? Možná, že jen pochopení nestačí. Možná, že i ten, kdo pochopil tajemství života nebude žít šťastněji. Ne možná. Je to fakt. Pouhé uvědomění nikdy nestačí. Toho si byl Věčný moc dobře vědom, a proto se zvedl a řekl:
"Hele, myslím, že je čas vodsaď vypadnout. Uvědomil jsem si, že je to na hovno a teď je potřeba toto vědomí nějak využít a uvést do praxe."
"Já to vím už dávno, že je to všechno na hovno."
"Ne, právě že ne. Vědomí, nebo spíše pocit, že je všechno na hovno nás vězní právě na tomto místě, které je jediné na hovno. Toto místo je veškerý iluzorní pocit nahovnářství. Dokud si budeš myslet, že je vše na hovno, budeš zde, na místě, které jediné je na hovno."
"Takže chceš říct, že jenom toto místo je na hovno a vše ostatní není?" divil se Tichý.
"Přesně tak, toto místo je jen naše iluze, dokud se budeme cítit zatraceni, budeme zde!"
"Hmm..."
"Největší legrace je ale v tom, že vlastně je vše na hovno, nebo alespoň se vše tak snaží tvářit. Ale uvnitř to na hovno není. Je to jako kdybys uchovával šperky před nacisty tím způsobem, že je sežereš a v bezpečí vysereš. Sice budou obalený tvejma hovnoma, ale jsou to jen tvoje vlastní hovna a pouze na povrchu. Když víš jak a máš čím, můžeš šperky očistit tak, že nikdy nikdo nepozná, že byly obalený tvýma hovnama."
"A co když nevím jak."
"Tak to seš ztracen, ale myslím, že touha po tom mít šperky zase zpět, tě donutí si nějak poradit."
"A co když nemám čím."
"To je stejné. Poradíš si. Ovšem nejhorší situace může nastat, když máš třeba hroznou sračku a ta tě tak odpuzuje, že se raději vzdáš šperků, než aby ses hrabal v těch hovnech."
"To je vono."
"Ale to ti je pak milejší pohodlí, nebo co já vim jak to nazvat, prostě se nebudeš vrtat v těch sračkách, jenom aby ses neušpinil."
"Přesně tak."
"Ale to seš pak mnohem větší sračka než ta, kterou si vysral. Neboť nemáš ani tu odvahu se trochu provrtat v tom hnusu, abys dostal svoje krásný šperky zpět. To jsi pak vážně sráč."
Když Věčný domluvil, oba na sebe hleděli a mlčeli. Nevím jak dlouho, ale hlavou jim létalo spousta myšlenek. Pak se Tichý podíval na bar, zpět na Věčného a řekl:
"Hele asi máš pravdu. Je to na hovno, a tak bysme měli vypadnout."
"To jsou slova, která jsem chtěl slyšet."
Sebrali se a vypadli. Když vylezli ven, Tichý se nadechnul, zakašlal a řekl:
"Jojo, čistej vzduch."
Šli ulicemi co nejdál od toho prokletýho místa, a když byli na kraji města, vylezli na blízký kopec, jenž byl již blízko lesu a nostalgicky hleděli na tu šedou hromadu krabic pod nimi.
Tichý se otočil na Věčného a řekl:
"Hele..., nemáš na špeka?"
"Di do hajzlu!" odsekl Věčný. |
|
| Epilog |
|
Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'Dagoneth', 17.08.2006 15:28.
| Názory čtenářů |
17.08.2006 07:30
 muclicka
|
. |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|