Ty jež čteš tyto řádky, věz: „ Chci jen psát o bolesti. Bez úvodu, bez konce. Jen o pocitu křivdy, který mě sžírá, o ponížení, které spaluje moje tělo, a na které nelze zapomenout. O utrpení, za které si částečně mohu sama. O pocitu vinny, že jsem nechala dojít věci tam, kam došly, aniž bych jim udělala přítrž. O nenávisti, kterou cítím. Bezmezné nenávisti.

Proklínám. Proklínám tu osobu, jejíž jméno nechť je zapomenuto. Proklínám ji za bolest, slzy, utrpení, které způsobila. Proklínám ji za lži, které vyslovila. Proklínám jí a nebude jí odpuštěno. Nenávist je silný cit a ona pocítí jeho sílu se vší vervou. Neschováš se, nenajdeš klid a budeš litovat dní, kdy si vědomě ubližovala. Budeš trpět stejně jako jsem trpěla já i jiní, neb mnohem víc, protože ti nikdo nepodá pomocnou ruku. Proklínám Tě! Bolest ať pohltí tě do morku kostí, ať vzpomeneš si na každou vteřinu, kdy jsi lhala a podváděla. Nechť se se slzami probouzíš a s pláčem chodíš spát. Ať užírají tě pochybnosti a nenajdeš nikdy klid. Trp, plakej a užírej se NEJEN do konce svých dní! Pokud jsi bez vinny, pak nemáš se čeho bát, neb prokletí se mine účinkem. Pokud však vina tvá je na tvých bedrech, pak stihne tě krutý trest.“