Vznešené...

Co jsou dojmy - to nevyslovíš
Včera večer když šumělo nám za paneláky moře
a otlučení lidé omámeni městem se navzájem míjeli
potkali jsme Já a tomáš druhého schizofrenika Opilého a obtěžkaného igelitkami
z nichž čouhali ušpinění medvídci stavebnice mnohobarevně
zašedlé ohmatané panenky a nikdy nedokončená puzzle rozvztekaná
"před čtrnácti dny mě pustili z lágru voe, nedáte mi napít
kuci, za čórky - už se tam nevrátim pičo, ne fakt ne, nedivte se, že tak huhlám eee, ale mám rakovinu hrtanu, můžu se ještě napít,
díky kuci ste fak skvělí, to poznám, fak zásadový a játra ty mám taky v prdeli, cigáro kuci to nemáte, jo ty věci eee, ty hračky
to prodávám šílencům do blázince platěj za to těžký prachy,
no jo jsem hold svině, a mé dvě děti - klukovi je třináct a
aničce sedm, no svině jsem" řekl a odešel spát pod nemocně vypadající borovici

...nemoci...

ty jsi mi zpívala...

V několika málo posledních horkých dnech
usnula babička vždy při poledni
Její odložené brýle připomněly pár žen v dešti
ale už netančí
Na zdi v tlumeném oddychování jejího
spánku z kterého jde vyčíst vůně
arnikou borové hlízy visel nad ní
sádrový ježíš kristus
V rukou pavučiny bez září a ve tváři
ulámané utrpení INRI jež kmeny nevykoupí
jenom vypoví a těch pár žen v dešti
s lístkem v ruce dnes už se chleba nedočká

i.

Vzpomněl jsem si na stromy
jejich větve voní motorovým olejem

V bílých vlasech neslyšících
odnesl vítr smrky po ledu cinkavou
náladou vánoc vystouplé žíly na rukou
jehličí se blyští a po různu ze střech
odkapává voda a některé tátovy úsměvy
vyřezané možná příští rok plný prázdnin
vznešené nemoci stromů dětsky znějí
plachý křik listí a pláč horkou smůlou voní
a tobě - tobě jen se zdá

Všechno je jenom zdánlivé
i tvé rozmazané boky
odešel jsem pryč -
už se neohlídnu
a pohled ten ti kůrou zarůstá
v předešlé rozdrásané noci
kterých vzájemně už nemůžem se dopočítat

Babička zachumlaná v polštářích
s úsměvem kytice pro Pana oslice
a v kůži vypsané údolí ve kterém
otec s matkou ještě stále spolu spí
Letmo převalená na bok a brzké zamumlání
ani kávou neprobudí Ráno

ii.

Písmo schizofreniku tak zvláštně září
a jejich divnosti nikdy nenajdeš
po kapsách rozházené dotykem se všichni radují
a s polibky zase zpátky na zem spadnou
jako nakreslené létavice a mlžné čáry z měsíce jenž
tak rychle proletěl ti nad hlavou
a jasem jenom v rychlých pohybech očí se ztratí
Lákoón už nezakřičí

Štíhlá rakovina stromů a mé představy
jejich snášení se listů ve zpomalené řeči
jejich snášení se deště a sněhu pochytané
v dlouhých štíhlých prstech rozličných
rozkmitaných nitek svatební košile a slova
z boha tento nový den bez úsvitu
Mé představy listů snášejících se a zase
navracejících zpět a aneurysma v nekoordinovaných
pohybech tak tristní a letmé po adoraci hlavy
jedenáctého roku jedenáctého století pod
příkrývkou která znamená svět a postel už
je makrokosmos nad možností chápání
A usměju se nenásilně nad vyrytým kmenem
do omítky a připsané skoupé větě
na prázdno "neboť i ruiny jsou ještě krásné"

První babičinna vzpomínka na válku
je nechuť k rybam to rozpadání na jazyku
držela se křečovitě tatínka za ruku
pršelo a na jezeře se dělaly velké kruhy jako
když kapři otevírají naprázdno ústa
smutné žábry a tatínek byl rybář V
několika málo posledních horkých dnech se neusíná

iii.

Letmé zamyšlení nad stopami stromů
sleduješ-li zloděje koní
a jejich nesouměrné zvyky kterak uhrančivě
tápou a potahují z cigaret a zarostlé tváře
divochů a trocha smoly a pár úsměvů pro kovboje
se odráží z jejich tajemného ržání nad oněmnělým kopcem
protože ticho a proto a pro nic jiného patří pouze smrti
A následuje radostný výkřik do vzduchu tam kde pokradmu se
plíží hladové závratě draků budoucího podzimu
Stál jsem a vedle mě pán v dlouhém kabátě a šedivém klobouku
tak trochu modní typ udávený z padesátých let
nevěřicně kroutil hlavou a řekl "no panejo to jsou blázni, že je pouští!"
trochu unaveně se na mě podíval a dodal "mimochodem velmi mě zajímají vůně žen"

a okolo nás probíhali rozdivočelí koně a já přemýšlel že toto nemůže
být dědův poslední sen

...stromů

druhý schizofrenik hlasitě chrápal do noci
a tomáš mi povídal "když byla babička v nemocnici
s rakovinou kostí sedávala vedle ní máma každý den
a držela ji za ruku čtrnáct dní byla v komatu
máma ji zrovna zpívala a ona otevřela oči - usmála se a
řekla Ty jsi mi zpívala! a zase usnula na tři dni
pak umřela" chrápající noc nás zaplavila ze všech stran
jen v hlavě mi znělo neustále se opakujicí Fascinují mě poslední slova lidí