Praktický doktor Karel se nudil. Jeho malá, zatuchlá ordinace zela během prázdninových měsíců prázdnotou, neboť velkoměsto se vylidnilo a fotbalové i hokejové soutěže mají pauzu. A navíc bylo hrozné vedro.
“Sestři ten ledový čaj mi nosit nemusíte, než sem přijdete, stejně zteplá.“
Rád si v době nepřítomnosti své sestry povídal sám se sebou. Odjela včera do Chorvatska se svým přítelem, kterého nejednou potkal ve veřejném domě, jenž čas od času navštěvoval. Pokaždé se pozdravili šibalským pohledem, kdy bylo doktorovi jasné, že se jeho manželce nesvěří, stejně jako on se tím nepochlubí jeho přítelkyni, s kterou sdílel ordinaci. Došel si tedy pro čaj do lednice a osvěžil své hrdlo pro další půlhodinu.
Lehké zaklepání na dveře ho vyrušilo z rozjímání, odkašlal a pravil:
„Vstupte“.
Po drobné odmlce vstoupila do dveří žena, jejíž tvář doktora nepotěšila. Paní Homoláčová! Říkali jí se sestrou kalašnikov. Dokázala během vteřiny vyslovit neuvěřitelné množství slov. Znal veškeré podrobnosti jejího života, neboť při návštěvách.. A už je to tady:
„Dobrý den, pane doktore, no dlouho jsem Vás neviděla, ale to já ráda, i když zní to hloupě, že, představte si že mi umřela sousedka, to je letos už druhá, paní Stejskalová, možná jí znáte, taková ta s tím bílým šátkem a manžel pořád stejný, jo a předevčírem se nám zaběhnul křeček, vůbec nevím kde by mohl být a malá Maruška přinesla na vysvědčení jen jednu dvojku a to už se hlásí na vysokou školu, no ale proč jsem tady...
Uf, na jeden nádech pomyslel si doktor. Tvář paní Homoláčové se najednou zkřivila bolestí.
„Posaďte se paní Homoláčová, nebo si raději lehněte, jestli Vám není dobře.“
Mnohokrát přišla do ordinace jen s lehce zvýšeným tlakem, kdy si musela něco zařídit před den ve městě a potřebovala kontrolku, někdy si také chtěla jen tak poklábosit se sestrou. Dnes se její bolest jevila jako nepředstíraná. Paní Homoláčová spočinula na lůžku a držela se za břicho.
„Víte pane doktore já trpím poslední dobou strašnými bolestmi břicha. Začalo to v noci z pondělí na úterý a teď již 2. den po sobě nemohu nic jíst, protože to ihned vyzvracím. Děje se to hlavně k ránu, ale pak se to opakuje celý den, to si nikdo nedokáže představit tu bolest“.
Být praktickým lékařem sídlícím v nemocnici má své výhody. Rentgen , cétéčko, i různé vyšetření sondami je za rohem a navíc tam pracují známí, kteří za pravidelný přísun alkoholu upřednostní jakéhokoliv pacienta. Teď to ale nebylo potřeba, neboť pacientů bylo opravdu pomálu. Nesnášel administrativní procedury, které teď musel po dobu nepřítomnosti sestry vykonávat, ale vyplnění žádanky na rentgen zase nebylo tak zdlouhavou záležitostí.
Zavolal si pro zřízence, usadil paní Homoláčovou do pojízdného křesla a do ruky ji vložil žádanku.
„Tak paní Homoláčová, za 15 minut nashledanou. Připravte se, že když na rentgenu nic nenajdeme, což je dost pravděpodobné, budeme muset použít sondu, takže do práce se dneska již asi nedostanete“.
Pak se opět vrátil k rozjímání, věděl, že bez nutných vyšetření se nemá cenu zaobírat myšlenkami, co asi křeče paní Homoláčové způsobují, nalil si další porci ledového čaje a luštil křížovku.
Zřízenec už ani neklepal a s rentgenem a paní Homoláčovou zajel do ordinace.
„Mám tu ještě počkat, nebo mě už nebudete potřebovat?“
„No počkejte jednu minutu a uvidíme zdali bude paní Homoláčová ještě cestovat. A vůbec, chystáte se stát doktorem nebo jste zde jen na brigádě“?
„Jenom na brigádě, dělám strojárnu“.
„No nevadí, i vy se můžete dozvědět něco z medicíny“.
Vytáhl rentgen z papírového obalu, rozsvítil světlo průsvitky a pověsil na ní snímek. V tu chvíli v sobě zadusil smích, neboť ihned zjistil, co způsobuje ony křeče. V žaludku paní Homoláčové celkem jasně rozeznal malou kostru křečka džungarského.