Osmnáctiny
Vylezla jsem na komín a zavřeli mě. Cože? Nechápete? No, prostě jsem vylezla na ten komín a zabásli mě. Nic víc. No dobrá, rozvedu to:
Oslava osmnáctých narozenin, dívka z aristokratické rodiny a deprese, že tímhle mejdanem to všechno „věkem omluvitelné svobodno“ skončí. Pár zkouřených dětí (z) ulice, který sem přivábila vůně chlastu a cigaret zadarmo. Jen o fous menší místnost než je Peagas aréna. A celá potažená černým suknem... Jedna z továrních hal Carborundum Electrite. (Carborundum brousek – za korunu kousek, zněl památný reklamní slogan.) Tak trochu satanská mše, snad! Nikoliv, jen mám sklony k přemrštělé originalitě za každou cenu. Jsem už prostě taková.
Mé „osmnáctky“ jsem odmítla pojmout na doporučení máti jako slušná dívenka v bílých podkolenkách s balónkem přivázaným na palci levé ruky. Žádný zamaskovaný „strýček odvedle“ v roli kašpárka, kámoši s kofolou v ruce a příbuzní, kteří se přijedou tak akorát nažrat. Ne! Dupla jsem si. Chtěla jsem víc, chtěla jsem být zajímavá, i proto jsem si šla sednout za katr.
Zavolala jsem kamarádovi mého otce a požádala ho coby rodinný přítel o laskavost.
„Puč mi na den a noc jednu halu, sím!“ Řekla jsem mu do telefonu.
„Co za to?“ Zeptal se otevřeně.
„Co chceš?“ Já na to.
Jeho odpověď jsem v rámci vysokých nákladů, které jsem i tak předpokládala, raději zapomněla. Další na seznamu TO DO, byl krepák. Tři kilometry černého krepáku nebyla sranda sehnat. Ale fyzické úkoly už to naštěstí neobnášelo.
Lidi, který to měli za úkol celý vyzdobit tím krepákem, jsem sehnala na ulici. Za panáka rumu.
Bylo to snadný jak facka. Uprostřed jsem nechala nainstalovat něco ve stylu smuteční síně i s pravou nefalšovanou rakví z nefalšovanýho mahogonu. Všude hořely stovky kostelních dlouhých svící. Před halou jsem nechala zaparkovat historický pohřební vůz – to pro lepší navození atmosféry.
Kolem rakve zaměstnaci pohřebního ústavu naaranžovali pugety suchých růží. Bože, bylo to tak reálné! Místo pozvánek jsem rozeslala své parte, vstupenka na akci byl smuteční černý šat a kapička krve. Ta sloužila k otisku bříška pravého palce na smuteční listinu. Místo vstupenky pak každý dostal na zápěstí černý kožený pásek.
Jak už jsem řekla, bylo narváno k prasknutí. Když budu mluvit pravdu, tak jedinej „lepší“ známej tam byl můj právník, co měl „na starosti.“ Jakýsi prostředník mezi „tehdy nesvéprávnou“ dceruškou a jimi, mými fyziologickými rodiči. Ha, ha. A stejně mě zabásli.
Byl to mejdan mýho života, bez keců, na větší jízdu už nikdy nárok nedostanu. Vypilo se několik desítek sudů, prásklo pár set lahví šampaňského a vykouřilo několik málo špeků. I můj právní zástupce, potažmo chůva, neodolal pokušení. Byl to on, kdo si lehnul do mý rakve. Sakra, to mu vyčítám nejvíc. Tam jsem si totiž měla lehnout já, a to přesně v hodinu mé právoplatné dospělosti na symbolické znamení konce mého dětství. Hajzl, on si tam fakt ustlal. A my mezitím vylzeli na tovární komín.
Už jsem asi řekla, že ten mejdan se odehrál v továrně a tak o vysoké komíny nebyla nouze. V opilosti se prodraly na povrch originální myšlenky, touhy a přání – stejně tak jako Vašáryová vylézt tak nahoru a rozpustit si své dlouhé vlasy.
Bylo nás pár -čtyři, pět. Každý měl něco v sobě. Byli jsme sjetý, opilí a já navrch plná vzdoru, protestu a nadšení, že když nás chytnou, tak se jim vysměju z mýho neoddiskutovatelnýho práva sedmnáctiletýho fracka do očí. To jako policajtům. Hm. Co se nestalo, chytli nás. Někdo za branami venčil psa a vytočil jejich číslo. Zmrd! Chytli nás, a proto jsem vlastně seděla.
Narodila jsem se ve čtyři ráno a oni nás chytli v pět. Hodinu jsme slézali z toho nekonečnýho komínu dolů.
Samozřejmě, že jsme tam mohli zůstat, neslézat dolů, a počkat si až pro nás vylezou. Jenže to by byl průser na entou, jelikož hrozilo svítání a kamery pohotové TV Nova s Janem Tunou v čele. Čekali pod komínem na exkluzívní záběry, ale nikomu se to naštěstí nesmeklo. Snad i proto to díkybohu nešlo do vysílání.
Seděla jsem čtyři hodiny. Dvě stě čtyřicet minut mýho nerozvážnýho života jsem strávila za mřížemi proto, že jsem vylezla na komín.
Když si pro mě přijel k ránu táta, řekl mi: Dobře ti tak! A mávnul rukou. Měsíc zaracha a snížení kapesného na dobu neurčitou o padesát procent. To se dalo přežít.
Nicméně největší průser byl jinde. Rakev, kterou jsem si nechala spolu s celou okolní výzdobou včetně pohřební věnců, byla vypůjčená. Ráno si pro to z pohřebního ústavu Mareš a syn přijeli. Jenže v té době seděla ve vazbě, zatímco můj právník chrápal pořád v té rakvi, kterou v klídku naložili a odvezli zpátky do krematoria.
Nic vážnýho se nestalo, po zem naštěstí nešel...
Jen se probudil o pár později při nějakém obřadu. Zřízenci si zřejmě mysleli, že se jedná o „onoho“ nebožtíka a tak ho tam nechali připravenýho.
Jen tak napůl ucha jsem zaslechla, že jen jeho zakašláním omdlelo pár účastníků smutečního obřadu. Pak odsunul víkev a začal zvracet. Tři, čtyři infarkty, jinak nic.
Na své osmnácté narozeniny nikdy nezapomenu. A spolu se mnou i ostatní lezci.