Pondělí

seděl jsem v půli polní cesty
na bobku
a dával tak vyniknout hrbu
pro přistávání

dlouho

a právě když
digitálky odpípaly půlnoc
s dvouminutovým předstihem
kvůli komárům
suplujícím slunce

stal jsem se skoro dokonalou nocí
pouze uprostřed probodnutou
startkou

a bylo absolutně nemožné
aby se v tu chvíli
nepřihodilo nějaké „dobrodružství“
například
přílet UFO
tajná předávka drog
tlupa ožralých myslivců
nebo
prostě by jen někdo šel

jenže
nestalo se vůbec nic

odešel jsem
zklamaný sám sebou
a uražená jistota
sledovala mé mělké stopy

jen komáři nabaženi tabákového kouře
zůstali

Salvia Divinorum I

na výstřel

jsem vyběhl z boxu
současně všemi směry
za obzor vzdálenější než obvykle
až k elektrickému vedení
a vzal si ho s sebou zpátky
do tmy

byl jsem reportér
se zapnutým diktafonem
s plnou baterií
který ale nemůže mluvit
na cestě
nemyslitelně hluboko

a k tomu všemu ještě
nadobro ztracený
sám sobě

ztracený v noci obřího těla
bez možnosti podívat se
ven
těkavým otvorem
někoho jiného

ale přesto
se dala vytušit přítomnost
něčeho
někde

volal jsem

zpřehýbaný
v nečasu seděl jsem na kládě
a objímal si kolena

pochybuje o všem

Středa

kodrcal jsem se
na téměř prázdném kole
po roztrhaném asfaltu
který nevydržel nápor
kořenů
zarostlých do bloudění

a s potutelným úsměvem
jsem se radoval
já uprchlík před sebou samým
vedoucí partizánskou válku
čekáním

a po mnoha
zcela náhodných odbočkách
jsem zastavil
u kraje
horizontu
před vyraženým zubem

zkontroloval jsem hvězdy
abych si mohl v klidu
hodit korunou
s budoucím rozcestím

když vtom najednou
mezera mezi stromy vykřičela
znakovou řečí
květy oslavující     
někoho

koho?

leda toho kdo právě stojí
sám za tmy
a uvnitř se plazí
těmi nejsmrdutějšími kouty

nasedl jsem a odjel
v euforii
která z řídké krve
rychle vyprchala

vždyť se to ani nemohlo stát jinak

Salvia Divinorum II

propadl jsem
jako monolitem
do cípu kostkované deky

přímo na zahradu
jednoho nymburského domu
mezi šňůry na prádlo
do žluté

do veselých hlasů
a s černou skálou
nalepenou za týlem
jsem se smál

do neartikulovaných hlasů
a jednoho známého
který mě lákal
abych zůstal
a já
uslzený od nepatřičného smíchu
jsem se mu snažil povědět
že nemohu

koneckonců
netrval na tom

zahoukala siréna
a tak jsem vystřelil vzhůru
zpět na povrch

a ptal jsem se

má právo smát se ten
kdo mluví s mrtvými?

Divák

vraťme se

do parku na lavičku
tam kde to všechno začalo

díval se před sebe
nebo spíš
do blba
nejprve jedním
a pak druhým okem

zjištění
že každým tím objektivem
vnímá trochu jiné barvy
vyústilo
v logický závěr…

něco malého procitlo
a zahájilo líný výstup pavučinou
vzhůru

… ve skutečnosti mohou být
odlišné úplně
a ne jen ty barvy

od toho momentu
hltal do nejmenších detailů
uzly absurdních dějů
ale do ničeho nezasahoval

chraň bůh

viděl šílenou spoustu věcí
a některé
možná byly i pravda

ovšem teď

vidí sebe
z tisíce stran
v nepřeberných možnostech
setinových odchylkách
vidí sebe
přemoženého strachem
ve světě kde středa nemusí být
druhý den po pondělí
vidí sebe
dokonce v hodině smrti

a pan Stopavouk si žádá audienci