Jdu cestou travnatou, cestou mezi hroby,
na konci stojíš, oděná do tmavé róby,
když míjím náhrobek, je zvláštní, je ze skla,
po tváři Ti stéká slza, je čirá,je lesklá.
Ten náhrobek je beze jména, v něm z oceli kříž,
mráz po zádech z toho běhá, však kráčím stále blíž,
Ty stále stojíš bez pohnutí, jen se lehce usmíváš,
já přemýšlím, kdo tu leží a proč se na mne tak díváš.
Pokynutím ruky, vyzýváš mě abych vstal,
já jdu k Tobě beze strachu, jako bych Tě dlouho znal,
jsi ta co jsem kdysi volal, když chtěl jsem utéct pryč,
když jsem ztratil smysl žití a Ty jsi byla klíč.
O týden později bylo na skle jméno...
Jméno mé…
|
|
Sister_of_Night 