Ležím pod třešní a pozoruji obsypané větve nad hlavou. Letos se opravdu urodilo - krásně rudé plody se mírně kývají ve větru a volají na kolemjdoucí: „Už jsme zralé - utrhni si nás - a slaďoučké - budeme ti chutnat." Několik hochů neodolalo volání a neváhalo vylézt až do koruny stromů pro ty nejlepší. Potom seděli vysoko nad zemí, pojídali s labužnickým výrazem třešně a pecky plivali na zem.

Já ležím pod třešní a hraji si na kladného. Tyhle třešně jsou ideální pro rodiče, aby potěšili svoje dítka. Ale ne moc, aby jim nebylo špatně. Na druhou stranu mám na usměvavé plody chuť. Možná bych i vstal a několik jich utrhl, spodní větve však jsou dočista obrané. Tak zůstávám ležet a sním.

Jsem v zemi, kde pečení holubi létaji do huby - a nejen ti. Ležím pod třešní a pozoruji větve, mírně se kývajicí v chladivém vánku. Čas od času otevřu ústa, strom pochopí a utrousí červenou peckovici, kterou vítr nasměruje přímo na místo určení. S peckami si hlavu nelámu - prostě je polykám. Na tváři se mi usadil úsměv a blaženě přivírám oči.

Najednou mi na nos spadla kapka. Chuť třešní je okamžitě pryč a probouzím se na louce v Praze. Skoro se mi chce vyskočit a jít se schovat přes deštěm, ale nad sebou vidím jen modrou oblohu a pražící slunce. Další kapka mi přistává na tváři a na ruce. Rozhlížím se kolem a zaujme mě černá skvrna na vrcholku třešně. Černý kos se zářivě žlutým zobákem hoduje na mých třešních, až šťáva ze zralých plodů stříká kolem. Nepomáhají výkřiky ani mávání rukama - opeřenec mne povýšeně ignoruje a krmí se dál. Déšť třešňové šťávy houstne a na tričku zůstávají růžové skvrny. Skvrny od ovoce se hodně špatně perou, takže opouštím raději bojiště a rychlým krokem spěchám k domovu. U silnice se ještě ohlížím - kosa můj odchod viditelně nevyvedl z rovnováhy a pokračuje v hostině. Dareba!